Kázání Tomáše Kábrta 21.3.2015 (podle Prof. ThDr. Pavla Filipiho)

Jób 1,8-9: „Hospodin se satana zeptal: ,Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého.´ Satan však Hospodinu odpověděl: ,Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně?´

Slovo „bezdůvodně“ je v doslovnějším tzv. kralickém překladu uvedeno jako „darmo“, v originálu jde o hebrejské chinnam, což doslova znamená „zadarmo“. Satanova otázka tu tak vlastně zní provokativněji: „Cožpak se Jób bojí Boha zadarmo?“

– Kniha Jób je zřejmě nejstarší v celé Bibli, je zvláštní i tím, že je napsána jako drama – divadelní hra
– je to kniha tajemná, odehrává se v zemi, o níž nikdo neví, kde je, odhaluje nám čtenářům – divadelním divákům, co se děje v nebesích a jak to souvisí s děním na zemi
– jako publikum jsme vtaženi do děje, napětí je tu od začátku vygradováno tím, že známe nebeské pozadí příběhu, ale postavy tohoto příběhu je neznají a zcela mylně komentují, čímž nás konfrontují až nesnesitelně s naším vlastním tápáním v duchovních otázkách

– na zemi se hraje příběh Joba, člověka znamenitého po všech stránkách. Je to „muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého“. Má i hojný majetek a dobrou pověst. Ale náhle, bez varování, jej potká řada truchlivých událostí. Zlé zprávy o pohromách následují jedna za druhou: V jediném dni přijde o všechen majetek a o všechny děti a netrvá dlouho a z chudáka se stane ubožák, raněný ještě nesmírnou tělesnou bolestí – ošklivými vředy od hlavy až k patě.
– a tento Jób na všechnu tu hrůzu reaguje fascinujícím vyznáním: „Hospodin dal, Hospodin také vzal. Buď požehnáno jméno Hospodinovo.“
– A přece: Tak hluboký pád do neštěstí nám připadá nevýslovně krutý.

– v nebi probíhá jiný děj: audience u Božího trůnu. Dostaví se i odpůrce a protivník, hebrejsky: satan. Ponouká, provokuje a vznáší podezření. Vede s Hospodinem spor a sázku: O co že Job nevyznává Boha zadarmo? Snadno se mu to uctívá, když má z čeho obětovat, snadno se mu to dobrořečí, když se mu dobře daří. A jen kdyby se dostal do neštěstí, jen kdyby na něj přišlo nějaké trápení, to by zpíval jinou písničku. Vsaďme se. A Hospodin sázku uzavírá. Vydává Joba satanovi. S jedinou podmínkou: Ale na život mu nesahej! Absurdní divadlo!

Pusťme si ten děj znovu a pečlivě si všímejme detailů:

1. Především: Jobovo neštěstí není Boží dílo, nýbrž satanovo. Satan ranil Joba všemi neštěstími a ošklivými vředy. Hospodin Joba netrestá, není iniciátorem jeho trápení. Nezvykejme si vidět v každém neštěstí ruku Boží, trestající ruku Všemohoucího. Jako křesťané známe přece příběh Ježíše, ve kterém se nám Bůh zjevil, a v něm nemoci naopak uzdravoval a trápení odstraňoval, to je Boží vůle

2. Není tomu ani tak, že by se ten Jobův příběh Hospodinu vymkl z rukou, že by nad ním ztratil kontrolu a přenechal jeho život satanovi. Líčení prvních kapitol knihy Job si dává záležet, aby to bylo jasně vyjádřeno. Satan je v podřízeném postavení, jeho pozice je až komická. Přišel také i satan, aby se postavil před Hospodinem.
Přesně vzato: dostavil se k raportu, postavil se do pozoru. Sám od sebe nesmí mluvit, odpovídá jen, když je tázán. Nesmí si dovolit všechno. I ve svém trápení člověka, zde Jóba, je omezen – nesmí mu sáhnout na život

3. Výsledek je tu otevřený. Ještě se neví, jak to dopadne, ještě se neví, kdo vyhraje tu sázku. Celkem se ví dost přesně, co udělá satan. Dostal povolení a nepochybně ho využije. Ale neví se, co udělá Job. Bude žehnat? Bude zlořečit? Všichni čekají. Všichni andělé v nebi i všichni my i na zemi.
Jaká tíha spočinula nyní na Jobovi! Celý nebeský dvůr se na něj dívá, celé lidské generace. Dvě nanejvýš protichůdné duchovní mocnosti se o něj ucházejí. Hospodin na něj spolehnul. Jaká úžasná důvěra! Jaká víra… Bůh věří v člověka – ve svého člověka. Věříš v Boha? Věří Bůh v tebe?
Jestlipak Jób všechno vydrží? Job v tuto chvíli ručí za Pána Boha. Hospodin dal, Hospodin také vzal. Buď požehnáno jméno Hospodinovo. Tak Job rozhodl tuto při pro Hospodina. Nezklamal Boží důvěru, Boží víru v něho.

Ale někomu z nás se může zdát, že tato cena je pořád velmi vysoká. Řeknete: Tak přece je Hospodin odpovědný za Jobovo trápení. I když to nechtěl, přece to satanovi dovolil, přece to dopustil. Musel to dopouštět? Musel? Oč mu šlo? Musel Hospodin dopustit takové trápení spravedlivého člověka jen proto, aby vyhrál nad svým odpůrcem? Nemohl to pořídit jinak, méně drasticky, nemohl prostě satana okřiknout a ukáznit? O co mu vlastně šlo?

Podívejme se nejdříve, o co šlo satanovi: „Cožpak se Jób bojí Boha zadarmo?“ A ještě: „Kůži za kůži; za sebe samého dá člověk všechno, co má.“ Jakpak by ne! Satan projde a obejde celou zemi, všechen svět prošmejdí, aby získal důkaz pro své tvrzení, že člověk nic nedělá zadarmo. Nemrazí vás z toho? Z pomyšlení, jak snadno se takové důkazy dají získat? I mezi námi?
Satan je velký realista. Jakoby říkal: To je pořád řečí, že ty, Hospodine, jsi pánem. Ale co se týče lidských duší, tam je pánem tisícovka, tam jsem pánem já a když někomu řeknu: tohle a tohle ti dám, tolik a tolik ti zaplatím, jestliže padneš a budeš se mi klanět, tak padnou a budou se mi klanět. A co teprve, když jim sáhnu na jejich pohodlí a zdraví! Zapřou všechno. Kůži za kůži a vše, co člověk má, dá za sebe samého. Cožpak má něco vzácnějšího nad sebe samého? Své pochoutky, své zážitky, své požitky, svojí pohodičku, svoje zdravíčko? Cožpak si to všichni pořád nepřejí – hlavně zdravíčko, pohodičku…

A na druhé straně Hospodin: Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého a ve své bezúhonnosti setrvává dosud, i když jsi mu vzal všechno, co měl, všechen majetek, všechny dětí, všechnu radosti i zdraví. Viděls, jak na to reagoval? Jsou na zemi lidé jako Job. Jsou na zemi moji lidé. Moji jsou a moji zůstanou. Za všechna království světa, za žádné požitky a zážitky je nekoupíš a žádným trápením mi je neodloudíš. Jsou na zemi moji lidé. Jsou na zemi praví lidé. O tohle jde Hospodinu.

Na jedné straně máme strašlivý realismus satanův. Na druhé je riskantní důvěra, víra Hospodinova. Kdo z nich má pravdu? Čemu se člověk více podobá? Čemu se podobáme my? Čemu se podobáš ty? V každém z nás je asi z obojího směs. Ale co v této směsi je lidské, co je důstojné? Čím stojíme na Boží straně? Čím se smíme chlubit a za co se spíše stydět? Tuto otázku je třeba rozhodnout:

„Cožpak se Jób bojí Boha zadarmo?“ To je vpravdě ďábelská, satanská otázka. A ďábelská situace, když v člověku tato myšlenka převládne. Byl bych blázen, řekne si člověk, byl bych blázen, kdybych se zadarmo dřel, strádal, trpěl, staral se, byl slušný a zbožný. Zadarmo přece ani kuře nehrabe.
Je s podivem, jak jsme si přeznačili toto lidové přísloví, které původně znělo, že ani kuře nehrabe nadarmo. Že hrabe a hrabe, až si své zrníčko posléze vyhrabe. Že vytrvalá práce a námaha nese ovoce – ale nám se z toho stala omluva lidské zištnosti: nehrabe zadarmo.
Tato ďábelská pokušení existují nezávisle na nás, nejsou to naše myšlenky či smyšlenky, jež by přestaly existovat, jakmile na ně přestaneme myslet. Jsou to vnější síly, nabízejí se nám a přímo vnucují z našeho okolí, z příkladů, ke kterým vzhlížíme, z většinového chování, z reklamy, z oficiální propagandy, ze sdělovacích prostředků, loudí se nám do nitra a když tam zapustí kořínky a vzklíčí, pak jsou marné domluvy a poučky a my dáme satanovi mlčky zapravdu: Zadarmo nic.

Satanské moci je možno čelit jen jinou mocí. Jakou ? Mocí oběti. Když děti kolem sebe nevidí oběť, když naopak žijí v prostředí, kde oběť, sebeobětování a obětavost jsou pro smích a pohrdání, tak se nikdy nenaučí odolat satanskému svodu a až jim někdo zamává tisícovkou, poběží za ním.

Proti satanské moci Hospodin staví moc oběti. Obětuje Joba. Obětuje svého člověka. Svého nejlepšího člověka. Jakoby sám do sebe zarážel nůž, když dopouští Jobovo trápení.
Izajáš 63,8-9: „Prohlásil: ,Vždyť oni jsou můj lid, synové, kteří nebudou klamat. Stal jsem se jim spasitelem.´ Každým jejich soužením byl sám sužován.”

Hospodin obětuje ze svého. Vždycky obětuje ze svého. V celém starozákonním obětním systému se smělo obětovat jen to, co bylo Hospodina – prvorozený beránek, prvotiny úrody… Nyní již chápeme, proč se v různých tradicích postava Jobova přiřazuje k postavě Ježíše Krista. V obou případech Bůh obětuje ze svého, obětuje ze sebe, aby přemohl hřích – na těle Jobově, raněném vředem, na těle Ježíšově, přibíjeném na kříž. V obou případech Bůh nelitoval nejvyšší ceny, aby zkazil satanské pokušení a obnovil v nás to, co je nejhlouběji a nejdůstojněji lidské, svou původní představu o nás, svůj Boží obraz v nás.

To je to, o co jde v tomto zvláštním, strašlivém vyprávění. Proto bylo zachováno v paměti a dostalo se do Bible. Jde o to, abychom si uvědomili, co všechno je Bůh ochoten nasadit, aby nás chránil před satanskou myšlenkou, že „ani kuře nehrabe zadarmo“ a že v tom je celý smysl a důstojnost našeho lidství: nehrabat pro sebe. O Boha jde, o jeho oběť pro nás – u Joba i u Ježíše Krista. S tím rozdílem ovšem, že tam, kde šlo o Božího Syna, nebyla už ani výhrada: na život mu nesahej. Sám se obětuje Bůh bez omezení, kterým chrání člověka.

Kdyby se Jób nesetkával s obětováním nevinného beránka, kdybychom se my v životě nesetkali s dokonalou a dokonanou obětí Pána Ježíše Krista, jen těžko bychom se rozhodovali, komu dát svým životem zapravdu, zda Bohu nebo satanovi.
Stačí si odmyslet nebeskou část Jobova příběhu. Co pak bez Boží oběti zbude? Nesmyslnost, absurdita, strach, bolest, kletba. Rozebrat se ve vlastním trápení je nesnadné a je úplně nemožné, pokud nevíš, že je tu ještě ta nebeská část dramatu, vyšší smysl, vyšší řád. Že třeba na mém utrpení něco důležitého závisí.
Dolehne-li na tebe trápení a tobě se zdá nezasloužené (jakpak by se nezdálo!), uvaž ještě a pozorně se porozhlédni dřív, než začneš zlořečit: Třeba právě v tuto chvíli někdo čeká, co uděláš, jak se zachováš. Třeba sám Bůh, ve kterého věříš a On věří v tebe. Může to být i tak, že právě ve chvílích svého trápení někomu ručíš za Boha, jenž v tebe složil důvěru.

I my máme své Joby kolem sebe. Trpitele, ne abychom je litovali, podezírali a řešili (jako Jobovi přátelé), ale abychom v nich viděli a vítali svědky oběti. Setkali jste se s nimi; já jsem se s nimi také setkal. Trpělivě nesou svůj kříž, a někdy nejen svůj, nakládají si i cizí břemena a bolesti, i moje břemena a bolesti na sebe. Maminky o tom něco vědí. Cožpak může matka reptat, že u svého nemocného dítěte probdí celou noc zadarmo? Každá oběť, každý takový Job nás chrání před úpadkem našeho lidství, před vpádem satanských myšlenek, vracejí nám chuť a odvahu k pravému důstojnému životu a vkládají píseň věčnosti na naše rty. Dělají to zadarmo. Ale určitě ne nadarmo, určitě ne zbytečně. Tak jako Job zadarmo se bál Boha, ale ne nadarmo, neboť dnes už nikdo nespočítá, kolika lidem poselství této knihy pomohlo nalézt smysl oběti a tím krásu života.