letniceKázání Tomáše Kábrta 26.7.2014

Skutky 2:1-16

„Všichni byli shromážděni“ (podle 1. kapitoly asi 120 lidí) – je tu řeč o shromáždění, společenství, o prvním křesťanském sboru, který vznikl v Jeruzalémě. Tento sbor tvořili lidé jedné, židovské kultury. Byl uprostřed své kultury v situaci  naprosté menšiny, na okraji, neznámý. Navíc přišel o svého zakladatele a vůdce, který byl ukřižován a po svém velkolepém vzkříšení odešel do nebe. A zde dochází k události, která vše změní a učiní z křesťanství největší duchovní společenství na celém světě. Tou událostí je vylití Ducha svatého, v plnosti, Boží letnice, jarní, pozdní déšť přinášející bohatou úrodu podle proroctví proroka Joele.

verš 4a – „všichni byli naplněni Duchem Svatým“
– „všichni“ – pořád jde o shromáždění, o sbor. Jak se toto duchovní naplnění projevilo na sboru?

ve verších 2 a 3 jsou obrazy: „jako vítr“, „jakoby oheň“
– Ježíš mluvil s Nikodémem o tom, že „vítr vane kam chce“ – tak je to s Duchem Božím. Chceme mít možná ve sboru a v církvi vše pod kontrolou, ale Duch „vane kam chce“. Nikdo ze sboru na něj nemá patent, nikdo z nás nerozhoduje o tom, čím nebo kým Duch Boží „naplní celý dům“, tento dům, naši modlitebnu, její návštěvníky  a členy sboru si nevybíráme my, ale Bůh.  
– obraz ohně připomíná slova Jana Křtitele o Ježíšovi: „já vás křtím vodou, ale On vás bude křtít ohněm“. Upomíná také na Mojžíše u hořícího keře, kde se tento budoucí vůdce Božího lidu zcela podřizuje Boží vůli, nebo na ohnivý sloup na poušti, jímž Bůh vedl, ukazoval cestu svému lidu, jen jak sám chtěl. 
– jsou to obrazy Boží svrchovanosti, Boží vůle, Božího, ne lidského rozhodování a vedení. Změna sboru nastává, když se v něm namísto lidské vůle a lidské kontroly začne projevovat Boží vůle a Boží kontrola. Jde o setkání, často o střetnutí lidského sboru s Božím jednáním a působením, které je jako silný vítr, který „si vane, kam chce“, jako „planoucí oheň“, který živelně zapaluje, mohutní a šíří se. Jde o setkání s Božím jednáním, které je suverénní, připadá nám živelné, nebezpečné, znepokojující, protože není z nás, nezáleží na nás, nejde kam chceme my, nedělá to, co chceme my, je mimo naši kontrolu, mimo naše církevní zvyklosti, mimo naše předsudky, mimo vší naši dosavadní zkušenost.

Sbor, který toto potkalo v Jeruzalémě, zažil náhle něco zvláštního:

ve verši 4b (není zde v originálním řeckém znění slovo „vytržení“, nešlo o žádnou extázi, blábolení, nic nesrozumitelného, tajného, ale naopak) Bůh dává prvnímu křesťanskému sboru schopnost oslovit lidi mluvící úplně jinou řečí, lidi z úplně jiných prostředí, jejich vlastní řečí, jejich kulturním způsobem a porozuměním. 
Co reprezentují řeči, jazyky? Jsou to národy, zvyky, různý vkus, způsoby dorozumívání, tradice, literatury, poezie, různé hudební styly a cítění, způsoby myšlení – tedy různé kultury. Pán Bůh v tomto sboru začíná promlouvat jinými jazyky srozumitelnými pro jiné kultury. Duchem naplněný sbor začíná promlouvat řečí mnoha kultur, stává se multi-kulturní. Církev přestává šířit svou (hebrejskou) kulturu a naopak mnohé různé kultury začínají šířit církev, evangelium. A dokáže tak promlouvat do mnoha různých národů, ras, kmenů, tradic, literatur, hudebních stylů, do mnoha způsobů prožívání bohoslužby. Cílem už není forma. Cílem se stává obsah. A množství rozmanitých forem se společně stává mocným globálním nástrojem k sdělování jednoho obsahu – evangelia Ježíše Krista. A tehdy se začínají dít věci:

verše 5 až 12 – Bůh přivádí do tohoto multikulturního sboru mnoho lidí z mnoha jiných prostředí – „ze všech národů“ a „sešlo se jich mnoho“. Záměrně je zde vyjmenován celý seznam národů, ras a prostředí. A Bůh pak prostřednictvím těchto tak rozmanitě oslovených lidí účinně a jim srozumitelně oslovuje jejich národy a prostředí a evangelium se najednou začíná šířit do celého světa. Jaké kultury máme v našem městě? Českou, romskou, vietnamskou, německou, slovenskou… Jaké kultury přivádí Pán Bůh do našeho sboru? Jak se k tomu postavíme?

verše 13 až 16 – jsou ve městě a snad i ve sboru lidé, kterým to vadí, posmívají se, mají předsudky, urážejí a podezřívají (zcela nespravedlivě obviňují Duchem naplněné Ježíšovy učedníky, že „jsou opilí“ atd.) Kdo jsou tito nespokojenci, kritici? Podle verše 14 „muži judští a ti, kdo bydlí v Jeruzalémě“. Jsou to ti, kteří vyrostli ve Svatém městě, ve Svaté zemi, na svatém místě a připadají si proto lepší, svatější, než ostatní. Svou kulturu, svůj vkus, svůj způsob dorozumívání, svůj kulturní jazyk považují za lepší než mají ostatní. Jsou do sebe zahledění, ani nepoznají, že se neblábolí, ale že se mluví v jiné řeči, protože jiné řeči a kultury neznají, prostě je nezajímají. Vadí jim nával těchto jiných lidí, vadí jim jiné způsoby, jiný kulturní jazyk, jiná hudba, jiné prožívání, než je to jejich. Vnímají toto úžasné Boží obdarování jako problém! A Petr jim vysvětluje: To není problém, to je Boží požehnání!

– proč jsou vlastně různé národy a jazyky, když jsme všichni stvořeni z jednoho člověka Adama?

Příběh o Babylonu a stavbě jeho věže z knihy Genesis nám říká, že rozmanitost jazyků a kultur je tu od Boha. Není to problém, ale Boží opatření, požehnání. Vylučuje monolitní, „jediný správný“ způsob myšlení a prožívání. Nutí nás přemýšlet o druhých, nezahledět se do sebe, jako ti jeruzalémští kritici. Rozmanitost generací, povah, temperamentů, kultur, vkusu je Božím požehnáním. I v přírodě vidíme, že vše, co Bůh tvoří, je rozmanité, originální, jedinečné. Už první dva stvoření lidé byli každý jiný – muž a žena.

Když se král Šalomoun modlil při dokončení stavby chrámu, při bohoslužbě zasvěcení Božího chrámu v Jeruzalémě, vyslovil i účel jeho postavení – aby byl „pro všechny národy země“. Od počátku má Boží chrám tento účel. Je to nádherný symbol a poselství, že Hospodin je jediný Bůh pro všechny rozmanité kultury. Dokonce i když chrám byl po tisíci letech Římany zbořen a Boží lid byl rozprášen do celého světa, chrámem se stalo Písmo, radostná zvěst evangelia rozšířená v mnoha různých zemích a kulturách a mnoha různými způsoby a formami. A poznání Hospodina se skutečně rozšířilo mezi „všechny národy země“. Na všechny kontinenty, prostřednictvím všech kultur, všech hudebních a jiných uměleckých stylů, písemnictví, všech jazyků a národů.

Často jsem v tomto sboru slýchal citaci z proroka Izajáše 56:6-7, měli jsme ji i napsanou  u vchodu do modlitebny: „Dům můj domem modlitby slouti bude“. To je krásné, ale není to celé. Tento text u Izajáše ještě pokračuje: „pro všechny národy.“ Doplňme tento důležitý multikulturní rozměr i do našeho bohoslužebného a sborového života. Nechme se Duchem Božím inspirovat při veškeré přípravě a uskutečňování všech našich bohoslužeb a programů pro toto město a okolí v zájmu přizpůsobení jejich forem pro všechny kultury a subkultury zde žijící a do našeho sboru přicházející – romskou, trampskou, rockerskou, ekologickou, sportovní, uměleckou, internetovou….     

Zjevení Janovo 7:9-10 – „Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. A volali velikým hlasem: ,Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi.´“