Kázání Tomáše Kábrta 26.11.2013 podle textu z Evangelia podle Lukáše 10:1-2 (BK)

spolecenstvi na ceste„Potom pak vyvolil Pán i jiných sedmdesát, a poslal je po dvou před tváří svou do každého města i místa, kamž měl sám přijíti. A pravil jim: Žeň zajisté jest mnohá, ale dělníků málo. Protož proste Pána žně, ať vypudí dělníky na žeň svou.“ – Pohovořme o tom, jak se prakticky šíří Boží království mezi lidi – prostřednictvím společenství, které je Bohem posláno na cestu.

 „Potom“ – po čem? Ježíš oslovil a vyslal nejdříve 12 učedníků, potom „jiných“ (heteros) 70. Kdo to byl, těch jiných 70? Ti, kteří byli nejdříve osloveni těmi 12. Jaký je jejich úkol? Oslovit další „jiné“ lidi. Oslovit k čemu? Aby šířili Boží království zase k dalším, jiným lidem. Všimněme si: je tu o řeč o společenství, které tu není samo pro sebe, ale je tu pro „jiné“, další, a právě tím roste, přibývá, šíří se.

70 je zároveň symbolické číslo – 7 krát 10. 7 je v Bibli číslo plnosti, úplnosti, 10 je číslo společenství, množství. Toto číslo nám tedy může říkat, že Pánem určeni a posláni jsme úplně všichni, kdo jsme evangeliem osloveni. K čemu vlastně jsme takto určeni a posláni? Prvních 12 učedníků mělo „uzdravovat nemocné, křísit mrtvé, očišťovat malomocné, vymítat démony…“ Byli k tomu posláni všichni a všichni to také dělali. Pomáhali lidem fyzicky a tím je oslovili duchovně. I my jsme k tomuto povoláni. Průkopnice adventismu Ellen Whiteová napsala v knize Touha věků, že jsme dnes povoláni „sytit hladové, oblékat nahé, potěšovat zarmoucené a trpící, pomáhat zoufalým a dodávat jim naději.“ Verš z Bible, který jsme si vylosovali pro náš sbor loni jako Boží poselství právě pro nás, byl z 58. kapitoly Izajáše a ukládal nám „být štědří k hladovým a nasytít ztrápené.“ Tak jak přibývá takto oslovených, přibývá i těch, kteří Boží milost a dobrou zprávu evangelia dál šíří. Takto Pán určuje a posílá další a další, „jiné“ lidi.

 Všimněme si, nejsme to my, oslovení lidé, kdo určuje, zda se staneme Božím nástrojem nebo nikoli. „Pán“ „vyvolil“ a „poslal“. Nejsme to my, kdo určuje, co budeme dělat s tím, co jsme od Boha dostali a dostáváme. To, že jsme osloveni Božím slovem, znamená, že nás, všechny, sám Bůh určuje a posílá ohlašovat a šířit své království. Není ale toto poslání moc těžké? Jak je mohou následovat všichni?

 „Poslal je před sebou“ tam, „kam měl sám jít“ (ČEP) – doslovněji „před tváří svou do každého města a místa, kamž měl sám přijíti“ (BK). Jsme jako lidé posláni tam, kam se chystá sám Bůh. Naším posláním není obracet lidi a dávat jim nová srdce, poutat pozornost sami na sebe a na své názory a nápady. Jsme posláni ohlašovat, připravit JEHO vstup, JEHO příchod. Naše tvář je tu nyní proto, aby předcházela JEHO tvář. Může snad člověk „uzdravovat nemocné, křísit mrtvé, očišťovat malomocné, vymítat démony…“? To může a vždy mohl konat jen Bůh. My jsme posláni, jsme na cestě, ne v cíli, jsme jen poslové někoho mnohem mocnějšího, než jsme my. Není to naše dílo, ale dílo samotného Pána vesmíru, my je ohlašujeme a připravujeme, On pak přichází a koná zázraky v lidských srdcích.

 Pán zde posílá své učedníky „po dvou“ – jde o poslání společné, děje se ve společenství. Tak jako při stvoření byli Bohem posláni do světa 2 lidé, aby tvořili společenství, aby prožívali vztah, vzájemnost, aby se měli rádi a předávali lásku dalším, „jiným“ – svým dětem – jde i zde o poslání, na kterém lidé spolupracují, navzájem se podporují, mají se rádi a inspirují tím „jiné“ (své duchovní děti) k vzájemnosti a lásce. I svědkové, podle Tóry, má-li být jejich svědectví věrohodné, musí být nejméně 2. Jak Ježíš zdůrazňoval, kde jsou 2 nebo tři v Jeho jménu, tam je Jeho společenství. A toto společenství je poslané, tedy není statické, není tu samo pro sebe a své potěšení či obveselení, jde o společenství, které je a má být v pohybu, na cestě směrem k dalším „jiným“ lidem, které se nemá izolovat, ale naopak má se otevírat, oslovovat, inspirovat, růst, přibývat a šířit se. Je to Bohem určené a poslané společenství, jeho určení a poslání se týká vztahů a má se také dít ve vztazích.  Jeho posláním není dusno mezi lidmi, nějaký džihád, ale naopak náprava vztahů a šíření Božího království lásky.

 Verš 2 začíná slovy „A pravil jim“ následovanými přímou řečí. Jde o oddělený, zvýrazněný Boží výrok, což je v Bibli vždy něco velmi důležitého, nejdůležitějšího. Tento navýsost důležitý Boží výrok zde zní: „Žeň zajisté jest mnohá, ale dělníků málo. Protož proste Pána žně, ať vypudí dělníky na žeň svou.“ Žeň je sklizeň úrody, nové obilí, čekající venku na poli na to, kdy bude shromážděno do stodol. A tato nová úroda, čekající venku, podle Pána Boha „zajisté jest mnohá“, ale „dělníků je málo“. Je tu vážný rozpor mezi tím, co říkáme my a co říká Bůh. Co říkáme my? Problém je na poli, v lidech venku, protože nemají zájem o Boží království, zatímco my, ve stodole, se snažíme, jak můžeme. Co říká Bůh? Problém není na poli, ale ve stodole. Žeň zajisté jest mnohá – zájem o Boží království venku je velký, ale nejsou dělníci, kteří by tuto „mnohou žeň“ sklidili, respektive těch dělníků je příliš málo na tak nesmírně velkou sklizeň. Kdo má pravdu? My, nebo Pán Bůh? Co vidíme nyní třeba na výstavě Biblí v Sokolově? Přicházejí denně stovky mladých lidí! Značný zájem je i mezi staršími. Nabízené stovky Nových zákonů jsou rozebrány. Škola, která výstavu hostí ve své knihovně, má problém s tím, že studenti čtou o vyučování Nový zákon pod lavicí. Co s tímto zájmem uděláme? Uvedený Boží výrok obsahuje jasnou instrukci:  „proste Pána žně, ať vypudí dělníky na žeň svou.“ Máme prosit. Máme se modlit. Vždy, když Pán chce, abychom o něco prosili, znamená to jen jedno – že nám to chce dát. Protože je nás málo, chce s námi poslat další, jiné „dělníky“. Kam? na „svou žeň“. Znovu nám připomíná, že jde o jeho žeň, o jeho, ne naše dílo. Je to jeho pole, jeho úroda a jeho stodola. A my, všichni, jsme jeho dělníci na jeho žni, jeho poslové poslaní pro další jeho, jím povolávané dělníky.

 Přihlašte se, kolik z vás přivedl k Bohu nějaký církevní „evangelizační“ program. A teď se přihlašte vy, koho přivedl Bohu nějaký „mostový“, třeba zdravotně-osvětový program církve? A koho přivedl kazatel? Koho církevní média – časopis, internetová prezentace… A teď se přihlašte vy, které přivedl k Bohu někdo příbuzný nebo známý. Naprostou většinu. Vidíte sami, kdo je zde největším evangelistou – jste to vy sami mezi svými příbuznými, spolupracovníky, známými.

 Máme zde zajímavé slovo „vyšle“ – v řeckém originálu ek-ballé – vy-hodí, vy-vrhne. Najdeme je třeba i v Evangeliu podle Marka 1:12, kde se mluví o tom, že Ježíš po svém křtu „byl vyveden“ Duchem na poušť. V kralickém překladu máme krásnou formulaci: vypudit. Proste Pána, ať vypudí dělníky. Pán chce, abychom prosili, protože chce svým Duchem způsobit v lidech puzení, které nic nezastaví. Puzení v srdci, zevnitř, ne uměle nařízené církví nebo vlastním smyslem pro povinnost, odpovědnost, které opadne jako křeč. Je tu řeč o puzení Ducha, duchovní, Boží, přirozené a neodolatelné. A my, celé naše společenství, máme být takovým Božím poslem na cestě k druhým, nástrojem, inspirací duchovního probuzení mnohých dalších lidí ke službě Jeho království.

 Nemůže to snad Bůh způsobit v lidech i bez nás? Zcela jistě, a mnohem lépe než s námi. Ale Pán nám chce darovat úžasnou přednost: Být u toho!