Tomáš Kábrt

Tomáš Kábrt

Kázání Tomáše Kábrta dne 26.10. na novozákonní text z Listu Filipským 2:1-5 

máme zde krásná slova:
„povzbuzení“ – paraklésis (paraklétos je jinde v Novém zákoně jako Přímluvce), klésis – povolání, para – vedle, jde tedy o povolání stát druhému po boku – „povzbuzovat, podporovat“
agapé – „láska“ jako nezištné bezpodmínečné přijímání se navzájem                                           koinónia – „společenství“ ve smyslu společného sdílení, podílení se                                   sympsychoi – „jednota duší“, sym – dohromady, psyché – duše, tedy také „splynutí duší“

Tento text hovoří o nejkrásnějších mezilidských vztazích, o společenství, které je hluboké, duchovní, naplňující – „společenství Ducha“

Dnes je běžná představa, že duchovní život je soukromá věc, vyplňující osobní volný čas. Ale zároveň je veškeré soukromí, veškerý osobní čas likvidován. Moderní společnost nám nahlas říká: „Můžeš být duchovní, když jsi sám“ a zároveň potichu dodává: „a já se postarám, abys nikdy sám nebyl“.

Jsme podvědomě zařazováni do společnosti, ale je to společnost stejnosti, zaměnitelnosti, nahraditelnosti. Stáváme se pouhou položkou na seznamu, statistickým číslem, „členem“ společnosti, i církve.

Podobně jako obrazy, dříve originály namalované mistrovsky a nezaměnitelně, umístěné a střežené na jedinečném místě a navštívené v konkrétním slavnostním okamžiku, jsou nahrazovány digitálními fotkami a filmy vznikajícími rutinně, nekonečně kopírovatelnými a kopírovanými, k dispozici kdekoliv a kdykoliv, ve virtuálním bezčasí, hrozí jedinečnému lidskému společenství – rodině smějící se u stolu, setkání přátel u ohníčku, církvi – rozpuštění v šedi a bezčasí „společnosti“. Jak ven z této pasti?

Písmo proti tomuto rozplynutí v neosobní společnosti, mase, kolektivu, kterému říká „svět“, staví účast na jedinečném a osobním „společenství“ církve. Nový zákon neví nic o náboženství provozovaném individuálně, o samotě. Křesťan není povolán k individualismu, ale ani k davovému neosobnímu členství na seznamu. Jsme povoláni k účasti na zcela jedinečném, konkrétním, živém a nenapodobitelném duchovním těle Kristově – na „společenství Ducha“

Spisovatel C. S. Lewis v této souvislosti popsal dva způsoby, „jak možno pozbýt svého osobního jména“:

1. stát se pouhým číslem na seznamu, například ve vězení – společnosti, v níž každý je snadno nahraditelný, nicotný

2. přijmout své místo v rodině – stát se „tatínkem“, někým v rodině nezastupitelným, jedinečným, stejně jako všichni ostatní příslušníci rodiny – „maminka“, „starší syn“, „mladší syn“ – ve společenství, kde každý je jedinečný, vzácný, nenahraditelný originál

– jde o dva zcela opačné způsoby, jak překonat izolaci

Společenství, do něhož jsme povoláni ve křtu, není seznamem členů, statistikou, je „společenstvím Ducha“
– hlavou tohoto společenství je Ten, jehož jménem je rámován dnešní text – Ježíš Kristus
– naprostá odlišnost společenství církve například od společnosti státu je dána jeho hlavou
– srovnejme například s těmi, kdo si u nás v poslední době říkají „hlava státu“… jak truchlivě jsou stejní, zaměnitelní…

Ve „společenství Ducha“, v církvi, jsme hned od počátku vyzváni k tomu, abychom se spojili jako stvoření se svým Tvůrcem, jako smrtelníci s nesmrtelným, jako vykoupení hříšníci s bezhříšným Vykupitelem. Rozhodujícím znakem společenství Ducha je přítomnost Ježíše Krista a naše interakce s Ním. Jakékoli jiné uspořádání se nemůže smysluplně nazývat církví.

Absolutní odlišnost a jedinečnost tohoto myšlení, totiž „smýšlení jako v Kristu Ježíši“ (verš 5 dnešního textu), je určující pro odlišnost a jedinečnost každého účastníka tohoto společenství. V Něm je tajemství nesmírné rozmanitosti působení a jednoty Ducha v církvi. Neuvěřitelná rozmanitost působení Ducha, kterou zažíváme ve společenství církve, je zřejmě důvodem, proč nám lidé tohoto světa připadají tak jednotvárně nudní a stádovití. A nejvýmluvnějším příznakem toho, když hlavu Kristova společenství nahrazujeme hlavou vlastní, když společenství Ducha nahrazujeme pouhou lidskou společností, když mistrovský originál nahrazujeme fádní kopií, když své jedinečné místo a obdarování ve společenstvím nahrazujeme pouhým statistickým členstvím v organizaci, je, že si najednou sami začneme připadat jednotvárně nudní a stádovití.

Nejlepší obranou i prevencí proti tomu je to, co čteme ve verších 3 a 4 dnešního textu:
„V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.“

Nestavit sebe na Boží místo znamená nestavět se nad druhé, ale presně naopak – hledat si místo pod druhými
– nehledat způsob, jak druhé ovládat podle sebe, ale hledat způsob, jak druhým posloužit podle vůle Boží
– nechtít usměrňovat druhé, jak považuji já za nejlepší, ale podpořit druhé v tom, v čem je vede Bůh
– ačkoli je to (zcela přirozeně) jinak, než Pán obdarovává či vede mě

V tom je úžasná svoboda a důstojnost – „nenechat se ovládat ctižádostí a ješitností“ znamená dát přednost druhým, pokládat je za přednější než sebe a přemýšlet o tom, jak posloužit druhým, ne jen sobě. Přemýšlet o tom, jaké místo ve společenství a jaké obdarování mi dává Bůh k tomu, abych jím posloužil těm, které mi On ukazuje.

Právě touto účastí na Jeho společenství a službě smím mít účast na Jeho věčném království. Právě pro toto své místo a službu ve společenství jsme byli stvořeni, toto zcela jedinečné a originální místo a služba ve společenství Ducha je tu pro tebe, sestro, bratře, připraveno od věčnosti. Bylo tu dříve než ty a čeká na tebe, aby dalo tvému životu smysl a naplnění.

ve verši 5 je doslova: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení, JAKÉ je v Kristu Ježíši“
Nejde o to snažit se sám myslet „jako“ Ježíš ve smyslu nějakého napodobování Ježíše ve vlastní síle, ale jde přímo o Kristovo myšlení ve mně a v nás, jde zde o to nechat se Kristem ovládnout ve svém myšlení, aby se vlastně On stal mojí hlavou, tím, kdo řídí vše, co dělám a oč usiluji

Dále Pavel popisuje, JAKÉ je to Kristovo smýšlení
– že je to smýšlení, které se nepovyšuje, ale které se ponižuje, které si jako voda hledá ve světě to nejnižší místo
– smýšlení vyjádřené Ježíšovou modlitbou „Ne jak já chci, ale jak Ty chceš“

Právě v takových chvílích můžeme navzájem prožívat to podivuhodné společenství, jehož je Kristus hlavou – společenství Ducha naplněné „povzbuzením, láskavostí, soucitem, slitováním a radostí“.