Vzteklá Kety

Tak nějak odjakživa nemám strach z cizích psů. Co ale nesnesu, je, když jedu na kole a nalepí se na mě nějaký protivný čokl a štěká u mých šlapek, skáče mi do cesty. Bojím se, že mě kousne do nohou, a tak je dávám na řídítka, jenže pak mám zase strach, že ztratím rovnováhu a spadnu. Pod naším domem jeden takový ratlík bydlí. Dodneška jsem neznala jeho jméno, ale dnes, kdy jsem ho šla vyfotit, vím, že se jmenuje Kety, tedy je to ratlice. Nějaká paní na lavičce na něj, tedy na ni zavolala, aby šla domů. Nevěděla, že Kety bude slavná, až o ní napíšu.

Celé roky mi ta psí fena pije krev. Jezdím na kole často a ráda a tenhle kříženec nevím koho všeho, páni rodiče jistě nebyli urozeného původu 🙂 , mě neustále vystavuje nebezpečí. Ale to není ještě všechno. Ona takhle běhá i vedle auta. Jedu a vedle mě běží takový malý šílenec. Štěká na celé kolo, tentokrát však s tím rozdílem, že v ohrožení ukousnuté nohy nejsem já. Jenže tohle všechno, co jsem psala, se stalo minulostí. Já jsem holku doběhla.

Jednou, docela nedávno, mě napadlo přestat jí ujíždět. Zastavila jsem, slezla z kola a povídám: „Tak dobře, jsem tady. O čem si budeme povídat?“ Koukala nechápavě a pak znuděně odešla. Zkusila jsem to i cestou v autě. Když jsem sjížděla kopec, už čekala na svém místě, už už se rozbíhala, když jsem ji dojížděla, ale já jsem zastavila. Otevřela jsem okénko a povídám: „Ahoj, to jsem zase jen já.“ Neřekla nic a šla domů. Ztratilo pro ni smysl vedle mě utíkat a štěkat jak o život, když z ní nemám strach. Tolik se přeci snažila. Od té doby nikdy nezapomenu u milé Kety alespoň přibrzdit, zamávat a hlavně ji slušně pozdravit. Kety o mě po tolika strastiplných letech docela ztratila zájem. Někdy se mi dokonce zdá, že se na mě usmívá.

Štěká na vás také nějaký protiva či nervák? Cítíte se kvůli němu nejistí na místech, do kterých nebo kolem kterých chodíte? Zkuste jako já zastavit, podívat se do očí a ti nejodvážnější mohou i pohladit. Uvidíte, jak budete zaskočení. Když se nestane nic lepšího, minimálně o vás ztratí zájem. A když se dokonce i usměje, máte definitivně vyhráno. Utíkat nebo ujíždět před problémem se nevyplatí, stále vylézá na povrch. Je pravdou, že i útěk může být dočasným řešením. Jenže když ten nelida nepokouše vás, pokouše někoho jiného. Nejspíš ho něco „žere“, není šťastný, trápí se a neumí jednat lépe. Přiblížit se k němu s odvahou, že dostanu pár facek, může být nadějí pro nové přátelství. Není větší spravedlnosti na Zemi, než že má Pán Bůh všechny lidi rád. A naším úkolem je tuto zprávu lidem svými skutky i slovy předávat. Já vím, není to tak snadné, ale Bohu stačí dát své svolení, že toto může dělat za vás ve vás. Ale pozor, abyste nebyli zaskočení. Někdy rozhodnutí předat volant svého života Pánu Bohu může i dost bolet. Lidská spravedlnost je totiž naprosto jiná než Boží. Jak jinak by po nás Bůh mohl chtít, abychom tomu, kdo nás udeří do tváře, nastavili i druhou, a bude-li nám brát plášť, nechali mu i košili? Z lidského pohledu naprosto neuchopitelné a nepochopitelné. Přesto jedině tento Boží způsob řešení problému opravdicky funguje. Mám to vyzkoušené a nemyslím na Kety. Se psy může být všechno jinak, těm se na pospas nevydávejte, nechtějte na nich tento způsob zkoušet, nemuselo by to dopadnout dobře 😉 . hk