Dědovo hospodářství

Je ráno, zvoní mi telefon. Na displeji vidím, ááá děda! Potřebuje prý pomoct dovézt nějaké dříví od řeky, že pokácel nějaké uschlé stromy. Mám jarní prázdniny a nebydlím od prarodičů daleko, jen ve vedlejší, asi tři kilometry vzdálené vesnici. Moc se mi nechce, ale když se vydám pěšky přes kopec, jsem tam za půl hodiny a pomůžu mu. Vyrážím! Děda dnes vypadá nějak starší a ustaranější než normálně. Když se ale dáme do práce, vidím, že jeho tvář se rozzáří. Je totiž milovník dřeva!

Děda je kvůli riskantnímu způsobu života, který vedl v mládí, nemocný. Má trápení se zády, nohama a teď, když se láme zima na jaro, určitě mu to nijak zvlášť neprospívá. Řekl jsem, že jeho život v mládí byl riskantní. A to tedy byl!  
Děda se narodil v lednu roku 1946 do obrovské rodiny. Měl maminku, tatínka, sedm brášků a sestru. Celkem jich tedy bylo rovných deset. Nebyla to taková obyčejná rodina. Všichni sourozenci měli mnoho společného, milovali život a užívali si ho plnými doušky. Většinu času trávili spolu v lese, na lukách, v polích. Znali snad všechny květiny, stromy, zvířata. Patřili k zakladatelům trempinku, vodáctví v našem kraji a všude vynikali nad ostatní silou, hlasem, humorem, výškou. Není divu, že měli spoustu obdivovatelů kolem sebe. Nikdy v jejich přítomnosti totiž nebyla nuda. Sjížděli zjara divoce rozvodněné peřeje a všechny závody vyhrávali.  Všechno se ale změnilo.
Časem se dědovi bratři oženili a sestra vdala. Každý z nich měl několik dětí, ale udržet doma tyto přírodní živly nebylo dost dobře možné. Jejich manželky s dětmi zůstávaly tak doma samy. A to nebylo zdaleka to nejhorší. Jako temný vetřelec mezi ně vnikl alkohol. Alkohol je synonymem veselé zábavy a i mezi tyto lidi, kteří se uměli bavit bez něj, přišel. Všichni začali pít. Dovedete si představit, jak se tito vášniví lidé začali opíjet? Ne trošku, ne jen tak pro lepší náladu, ale pořádně a do němoty. Alkohol se nevyhnul ani dědovi. Pracoval jako zedník, stavěl domy. Jenže mezi zedníky se také hodně pilo, možná víc, než kdekoliv jinde. Děda například v opilosti spadl ze stromu tak, že si zlomil páteř. Zázrakem nezůstal na vozíčku, ale trvalé následky má dodnes.
Z vyprávění vím, že se po několika letech stal těžkým alkoholikem. Domů chodil namol opilý, vyválený, špinavý, no prostě nevábný člověk. Doma na něj kromě manželky čekaly také tři děti, moje mamka a její sestry. Vím od maminky, že měly dětství velmi, velmi těžké. Občas se dokonce stalo, že šly se školou po městě, kde bydlely, a na zemi ležel opilý muž. Hádejte, kdo asi?  Děda s babičkou trávili spoustu času v hádkách. Rodina neměla zastání, neměla tátu, který by dodržel slovo, na kterého mohla být pyšná. Právě naopak. Zoufalá babička se chtěla několikrát rozvést, dokonce i k soudu párkrát došli, ale děda ji vždycky nakonec přemluvil. Sliboval, že se změní, ale vždy to vydržel jen pár dní.

Přišel rok 1985. Dědovi i babičce bylo 39 let a jejich dcerám bylo 17, 15 a 11 let. Děda byl na dně, jeho závislost na alkoholu byla již tak silná, že nevěděl kudy kam. Se stejnými problémy se potýkaly rodiny jeho bratrů a sestry. On se ale rozhodl pokořit se, uznat svoji neschopnost poradit si sám se sebou a obrátil se na někoho o pomoc. Tím někým byl sám Stvořitel nebe a země. Děda ve své naprosto zoufalé situaci poklekl na kolena v křoví u cesty, kde hořce plakal a prosil Boha o pomoc. Boha? Kde se vzal v jeho životě Bůh? Těžko říct, možná byl zapsaný někde hluboko v jeho srdci, ale on si na něj vzpomněl. Považoval ho za někoho, komu důvěřoval a komu se nebál otevřít své srdce se všemi svými starostmi. Co si tenkrát s Bohem dlouho povídali, ví asi jen on sám, ale od té doby se začaly dít zázraky v jeho životě. V práci zjistil, že jeho kolega je křesťan, adventista. Dovedl jej do křesťanského společenství lidí studovat Bibli, kterou vždy doma četl, ale málo jí rozuměl. Celý jeho život se od základu změnil. Nejen že přestal pít, ale začal dodržovat zdravou životosprávu. Pekl všem celozrnné placky, louskal oříšky, jedl hodně ovoce a zeleniny a hlavně ho už nikdy nikdo neviděl opilého. Rodina ničemu nerozuměla. Všichni čekali, co se z toho podivného jednání a nového způsobu života vyvine.

Už je to 26 let, co děda nepije a co se snaží všem vynahradit tolik zabitých roků. Já tomu ani nemůžu uvěřit, že by někdy snad byl jiný. Tenkrát zůstávala pro všechny jen otázka, kdo je ten, který dokáže z hodiny na hodinu uzdravit člověka, kdo je ten, který způsobil tak velký zázrak v jedné obyčejné rodině? Já znám odpověď. Znám ji já, ale také moji rodiče, moje babička, moje tety – mamky sestry… Když přicházíme každou sobotu do křesťanského sboru, je rázem plno.  Naše rodina je velká.

Děda s babičkou bydlí na vesnici, odstěhovali se do baráčku po rodičích. Mají pole, zahrádku, kde pěstují zeleninu a brambory. Nikdo nemá lepší brambory než můj děda! Chová také slepice, ovce a kozy. U nich je můj druhý domov. Babička s dědou hrají po každém obědě scrabble, je jim spolu dobře. Když jsem u nich, připadám si skoro jako v ráji. Děda rád povídá, a tak když má narozeniny a všichni se sejdeme, tak mu dáváme prostor, aby vyprávěl svoje podivuhodná nevšední dobrodružství. Je velmi vtipný, takže se pořádně nasmějeme a někdy ani nevadí, že jsem nějaký příběh slyšel už mnohokrát.

Kdyby tehdy na cestě nedošlo k dědovu přiznání vlastní slabosti, asi by vše dnes bylo úplně jinak. Já jsem vděčný, za to, že jsem měl možnost prožít jiné dětství než maminka a že můj život má smysl, protože jsem poznal mocného a velikého Boha už jako mladý. Vím, že miluje nejen mne a dědu, ale všechny.

Další porce dřeva na příští zimu je u kůlny, babiččin oběd i dědův úsměv jsem si dnes zasloužil. Jdu lesem domů a svět mi připadá zase o něco hezčí.  dk