Ratlík

Jednou ráno jsem se svojí neteří Zuzkou vyrazila autobusem do školy v Chebu. Ve vesnici Odrava nestáli na zastávce lidé, pouze docela obyčejný malý psík. Takový voříšek. Autobus zastavil, otevřel dveře a pejsek jakoby nic nastoupil. U řidiče se krátce zastavil a dál pokračoval na místo. A protože to byl chytrý pes, necpal se na sedačku, ale vlezl si skromně pod ni. Řidič chvilku seděl, než mu došlo, co právě viděl. Nevrle se otočil k nám cestujícím a povídá: „Vyhoďte ho někdo!“ Lidé se pustili do pronásledování psíka. Krčil se pod sedačkou, a ven rozhodně nechtěl. Kdoví taky, jak dlouho na autobus čekal. Ale lidé jsou přeci jenom vynalézaví a silní a milého pejska vytáhli ven a vyhodili ho zadními dveřmi. To, co jsem uviděla poté, ve mně vyvolalo velký smutek. Odjížděli jsme a já se podívala z okna na našeho málem společného cestujícího. Stál tam, koukal na nás, dokud jsme nezmizeli za zatáčkou, a z jeho pohledu očí jsem poznala, že absolutně nerozumí, co udělal špatně. Přišel včas a autobus mu stejně ujel. O psovi se právem říká, že je nejvěrnějším přítelem člověka. Hlídá, provází, vítá a někdy i zachraňuje svého přítele dvounožce. Otevírá mu svůj svět a své srdce. Uvědomila jsem si, že lidské srdce je jiné, podle Bible „nejpřevrácenější“. Oddané přátelství chápe jednostranně, soběstředně, jen jako jeho příjemce a konzument. Porozuměla jsem tomu hlubokému smutku v psích očích. hk