Pomníček na rozloučenou

Začátkem listopadu, kdy lidé vzpomínají na své zemřelé, jsem se vracela z nádraží domů. Bylo již šero, a proto mě upoutalo několik svíček hořících u pomníčku u silnice. Vzpomněla jsem si na nehodu, která se tam před lety stala a které jsem byla svědkem. Jela jsem tehdy s celou svojí rodinou pro svoji sestru na nádraží. Při zpáteční cestě jsme v dálce uviděli klečící siluetu muže na silnici.Toho muže jsme znali od vidění. Byl to místní bezdomovec, který byl psychicky nemocný. Celé dny byl opilý a motal se velmi nebezpečně podél silnic. Bylo jen otázkou času, kdy se stane nějaké neštěstí. A jak se k něm přibližujeme, tak z protisměru vyjelo auto, kdy řidička očividně neviděla, že na silnici je člověk. Byli jsme bezmocní, nešlo zabránit blížícímu se neštěstí, událo se v několika vteřinách. Protijedoucí auto muže přejelo a ten srážku nepřežil.  

Tento příběh vyprávím ne proto, co se stalo, ale pro ty svíčky, které mu každý rok svítí u jeho pomníku při památce zesnulých. Tohoto „odepsaného“ člověka někdo musel mít rád, někomu stál za to, aby mu nechal udělat pomníček a aby si na něj vzpomněl i během roku. Naplňuje mě to radostí. Já ho vždycky vnímala jako opilce, se kterým je zbytečné „se zahazovat“. Pro někoho, naštěstí, to zbytečné nebylo.

Nedávno  jsem jela vlakem domů, a když jsem vystoupila a vlak se začal rozjíždět, uviděla výpravčí dobíhajícího se mladíka a pohotově reagovala voláním na průvodčího, ať vlak počká. Ale vlak už byl na cestě. My vystoupivší jsme stáli a pozorovali, co se bude dít. A stalo se něco neobvyklého. Vlak kvůli tomu klukovi, obyčejnému klukovi, žádné vnadné paničce či belhající stařence, znovu zastavil. Mladík nastoupil a my jsme si všichni oddychli, úsměv nám svítil na tvářích. Vzpomněla jsem si v té chvíli na Pána Boha, na jeho rozjetý vlak záchrany. Voláme k němu, že ještě někdo dobíhá, nebo se staráme o to, že jsme my na svém místě?

Pán Bůh si přeje, abychom se za druhé lidi modlili. Učí nás tím totiž myslet na druhé, radovat se, když rozjetý vlak zastaví kvůli nejobyčejnějšímu človíčkovi i díky naší všímavosti. Nebýt pozorné výpravčí, jistě by mu ujel. Nebyla lhostejná a výsledek se dostavil..

Modlitba za druhé také poskytuje milujícímu Bohu argument v boji proti satanovi, který si nárokuje lidi. A tak si představuji takový rozhovor u soudu, kdy satan říká: „Tenhle člověk je můj. Celý život jen pil, nikoho neměl rád, o nikoho jiného se nezajímal….“ A Pán Bůh odpovídá: „To je sice všechno pravda, ale ten a ten, ta a ta se za něj modlili, milovali ho a záleželo jim na něm. A proto jsem mu pomohl, aby se změnil…“

Každý člověk je pro Pána Boha důležitý, každý potřebuje, aby ho někdo měl rád. I zdánlivě nemocný, opilý, špinavý bezdomovec, u kterého se už nepředpokládá, že ještě něco cítí. Ale někdo měl toho chlapíka z úvodní části příběhu rád. Někdo mu zapaluje svíčky a možná se za něj modlil…. Když nic jiného, prosím modleme se za lidi kolem nás, oni naše modlitby potřebují a my potřebujeme je. Máme šanci podílet se na jejich záchraně! To je přeci nádherný smysl života.  Nemysleme na své pohodlí, ale buďme jako ta výpravčí a volejme – ještě támhle někdo dobíhá….. hk