Třídní schůzky

O přestávce

Po deseti letech práce s lidmi, kteří ve své zletilosti opouštějí dětské domovy, jsem se rozhodla vrátit se ke své původní profesi, tedy učitelování. Nastoupila jsem jako učitelka češtiny na Svobodné chebské škole, což je gymnázium a základní škola.

Neučila jsem sice poprvé, ale do té doby jsem měla ve škole za sebou maximálně dva roky, které jsem absolvovala krátce po ukončení studií. V domě na půli cesty, tak se jmenovalo zařízení, kam se odváželi mladí lidé z dětských domovů v den jejich osmnáctých narozenin, jsem se celých deset let setkávala s nelehkými problémy, které tito lidé zažívali. Nějaká pětka z češtiny? To bylo to nejmenší, co nás trápilo. Po celou dobu mě držel nad vodou Pán Bůh, který mi dával sílu všem těmto starostem čelit, učil mě poznávat opravdové hodnoty života a já se radovala z každého úspěchu, který se nám podařil. Ti lidé neměli nejen funkční rodinu, ale neměli ani jistotu, že každý den budou mít co jíst a mít kde bydlet.  

A najednou jsem byla na soukromé škole s naprosto odlišnou „klientelou“. Byla to nová výzva a já přemýšlela, jak se ji chopit. A pak to přišlo. Moje první třídní schůzky. Měla jsem trému a několik dní předtím ani spát nemohla. Přemítala jsem pořád dokola, co já jen těm rodičům řeknu. Neuspokojovaly mě myšlenky, jak s nimi rozebírám pětku z diktátu. O to přeci nejde, říkala jsem si. Nakonec jsem se rozhodla, že rodičům budu o jejich dětech říkat jen dobré zprávy.

Učila jsem celou školu, takže za mým kabinetem stály davy rodičů. Začali chodit jedni po druhém. A já se pomalu a nejistě rozjížděla. „Co ta naše blbá Eliška?“ ptal se tatínek. „Jak blbá,“ povídám, „velmi laskavá a všímavá dívka. Nedávno měl rýmu její spolužák a ona během hodiny vytáhla kapesníky a přinesla mu je, ačkoli o žádné nežádal. Všimla si jeho potřeb a ihned zareagovala. Kde se s tím dneska setkáte? Eliška je dívka se srdcem na správném místě,“ vysvětlovala jsem. Vyprávěla jsem o tom, jak si cením jejich přímosti, otevřenosti, ochoty pomoci, o jejich ideálech, o kterých psali ve svých slohových cvičeních. Jednu maminku dojalo, když jsem jí přečetla, jak ji vnímá její dcerka, jak ji obdivuje, jak ji miluje. Čím víc jsem chválila, tím více důvodů jsem nacházela, za co bylo děti možné pochválit. Zřetelně jsem najednou viděla, kolik pěkných věcí jsem během vyučování mnohdy přešla bez ocenění. Propadla jsem euforii chválení a pozitivního vidění věcí a lidí natolik, že po více jak dvou hodinách jsem nabyla dojmu, že ráj je na dosah. Mnozí rodiče odcházeli domů s pláčem, plakali dojetím nad informacemi, koho mají vlastně doma a o čem nevěděli. I já jela domů naprosto šťastná.

A zítřek? Dovedete si představit ta rozzářená očka mých žáčků, která mě vítala? I oni uvěřili, že nejsou bezcennými předměty svých učitelů, rodičů, že jsou osobnosti, pro které stojí žít. Že je prostě máme rádi takové, jací jsou. A o to přeci nakonec jde……. Ve škole, doma i všude jinde. hk