Obal knihy

Z obalu knihy

Kniha Adventismus v proměnách času od profesora Adrewsovy univerzity v USA George R. Knighta seznamuje čtenáře s nejdůležitějšími událostmi v dějinách  adventistického hnutí a Církve adventistů sedmého dne. Zároveň tyto historické údaje uvádí do širších dobových i teologických souvislostí a přibližuje tak velmi prakticky a srozumitelně dramatický vznik, vývoj a další nasměrování tohoto celosvětového proudu v křesťanství. Kniha je důstojnou a vzrušující vzpomínkou na osobnosti předchůdců, průkopníků, pokračovatelů i reformátorů adventismu, na jejich povolání Bohem, hledání, omyly i katarze, na podivuhodnou zbožnost a zaujetí  těchto lidí pro Boží věc, Písmo i pro vytrvalou práci na Božím díle.

Permanentní reforma

Autor si všímá cesty „neustále pokračujícího oživení a reformace“, kterou se adventismus od svého vzniku ubírá. Pro církev dnes tato cesta znamená nutnost „mít vždy na zřeteli své poslání“ a zároveň „být neustále připravena měnit strukturu svých organizací a institucí a reformovat je s cílem zachovat jejich funkčnost“. Takovou cestou, bránící duchovnímu ustrnutí, zpychnutí a odpadnutí, Bůh vedl adventisty od počátku spontánního hnutí v polovině 19. století přes bolestná dogmatická vychýlení, duchovní, mezilidské i organizační krize až do současné celosvětové a do značné míry institucionalizované podoby církve s miliony členů na všech kontinentech a ve všech lidských rasách a kulturách.

Nové objevy v Bibli

Zvláštní pozornost teolog Knight věnuje málo známým počátkům dnešního adventismu v náboženském probuzení na severoamerickém kontinentu v první polovině 19. století. Zde se vlivem hrůz francouzské revoluce v Evropě a násilí britsko – americké války v roce 1812 mnozí lidé začali vracet ke křesťanství a poselství Bible. Horlivě se jejímu studiu oddal i baptista William Miller, velmi racionální, skeptický a systematický člověk, dříve deista věřící spíše v lidem vzdáleného, lhostejného a do světa nezasahujícího boha. Během 7 let osobního usilovného studia, zaměřeného zejména na proroctví knihy Daniel s jejími číselnými výpočty ohledně „2300 večerů a jiter“, dospěl Miller k názoru, že v roce 1843 dojde ke konci světa a druhému příchodu Ježíše Krista. To bylo ovšem v rozporu s obecně rozšířeným učením, že Kristus přijde podruhé až na konci milénia. U svých přátel proto Miller našel pro své zjištění jen velmi malé pochopení, což jej vedlo do nejistoty a uzavřenosti. Teprve po dalších 9 letech systematického studia a prověřování biblických proroctví a vnitřním boji „váhavý prorok“ Miller svá zjištění zveřejnil. Oslovil tím mimo jiné dynamického a vlivného kazatele velkého evangelikálního společenství Christian Connection Joshuu V. Himese z Bostonu. Jeho zásluhou se adventismus a millerismus, poselství o brzkém druhém příchodu Krista, staly všeobecně známými pojmy a šířily se po celém světě. Kromě organizace různých shromáždění po Severní Americe začal Himes vydávat také časopis Znamení doby (Signs of the Times) , který adventisté na celém světě vydávají dodnes. Vedle toho vydával Himes dokonce i deník a později týdeník Půlnoční volání (Midnight Cry), velké množství brožur a traktátů. V důsledku toho a také vlivem kázání milleristy Charlese Fitche z kongregacionalistické církve na výzvu ze Zjevení 18 k vyjití z Babylona opustilo mnoho lidí své tradiční církve. Mnohé věřící tyto církve kvůli hlásání brzkého druhého příchodu Ježíše Krista samy vyloučily.

 Smíření z nebeské svatyně a duch proroctví

 Když k druhému příchodu a konci světa nedošlo v roce 1843 ani v datech 21.3. a 22.10. 1844,  na která  milleristé své výpočty postupně upravili, nastalo velké zkla-mání, odliv desetitisíců věřících od adventismu a mezi jeho vyznavači nastal chaos i fanatismus. Již 23.10. 1844 ale metodistický farář Hiram Edson obdržel od Boha vidění o tom, že na konci 2300 prorockých dnů z knihy Daniel vstoupil Ježíš jako velekněz do nebeské svatyně svatých a zahájil tak poslední dílo smíření před svým druhým příchodem na zem. Adventní probuzení a zklamání mu ve vidění bylo vy-světleno jako ve Zjevení 10 prorokovaná sladká kniha, která zhořkla. Edson s přáteli O. R. I. Crosierem a F. B. Hahnem pak toto téma podrobně studovali a dále rozvinuli z Bible. Tím byl položen základ budoucí teologii církve adventistů.

V prosinci 1844 měla vidění i sedmnáctiletá Ellen Harmonová, ve kterém jí Bůh ukázal adventisty jako lidi putující do nebeského města po cestě, na jejímž počátku bylo světlo Půlnočního volání. Přes počáteční nedůvěru se toto i další prorocká vidění této ženy, později provdané jako Whiteová, mezi adventisty ujala jako potvrzení nového učení. Jeho základ ovšem nevytvořila vidění, ale studium Bible a jejích proroctví. Tím také adventističtí průkopníci vysvětlili, proč nedal Bůh vysvětlující vidění hned a došlo nejdříve k chybnému výkladu a zklamání.

Sobota, podmíněná nesmrtelnost a poselství tří andělů

 Na základě výzvy Rachel Oakesové z církve baptistů sedmého dne, která vyzvala adventisty k svěcení sedmého dne podle Desatera v sobotu namísto neděle, a podrobných biblických výkladů dalších podobně zaměřených adventistů z různých církví přijali adventističtí průkopníci kolem Edsona, námořního kapitána Josepha Batese a manžela Ellen Whiteové Jamese Whitea v letech 1845 a 1846 sobotu jako biblický sedmý den a jako pevnou součást prorockých výzev k návratu k Bohu jako stvořiteli světa v sedmi dnech a k věrnosti jeho přikázáním. Stali se tak zakladateli adventismu sedmého dne.

Metodistický kazatel George Storrs, který se k hnutí adventistů připojil v roce 1842 a brzy se stal jednou z jeho vůdčích osobností, na základě několikaletého biblického studia tématu údajné nesmrtelnosti duše dospěl k závěru, že duše v Bibli nejsou automaticky nesmrtelné a že nesmrtelnost je Bohem darována jen těm, kdo následují Krista. Je tedy podmíněná, což také spolu s řadou biblických textů vylučuje věčné trápení bezbožných v pekle.

Organizačně se adventisté sjednotili ztotožněním svého hnutí s biblickým obrazem tří andělů ze Zjevení 14 přinášejících všem národům zprávu o začátku nebeského předadventního soudu a poslední výzvu k pokání s nabídkou milosti a spásy lidem před druhým příchodem Ježíše Krista. Paradoxně však zpočátku adventisté sedmého dne vůbec misijně nepůsobili mimo své společenství, podle teorie „zavřených dveří“ věřili, že poselství je určeno jen jim samým a ostatní lidé jej již nemohou přijmout. Jednostranně zaujati sami sebou, novým poznáním a jeho obranou před tradičními církvemi také adventisté začali povážlivě ignorovat důležité tradiční protestantské poznání o spasení člověka z víry v Boží milost a stále více směřovali na scestí legalismu a víry ve spásu z vlastního úsilí, poznamenává Knight.

Vznik organizované církve

 K sobotním adventistům se k jejich překvapení začali přidávat nově obrácení věřící. To vedlo k přehodnocení dosavadního postoje a přechodu k evangelizaci. V roce 1853 proto začali manželé Whiteovi přes odpor ostatních průkopníků prosazovat  organizaci v dosud programově neorganizovaném hnutí. Argumentovali tím, že i v Bibli čteme o systému a organizaci Božího lidu a díla. Počátkem roku 1859 navrhla skupina vedená kazatelem Johnem Nevinsem Adrewsem plán Systematická dobro-činnost určující věřícím doporučené částky na finanční podporu hnutí a jeho kazatelů. Na setkání kazatelů nazvaném generální konference ve dnech 28.9. až 1.10. 1860 v Battle Creeku ve státě Michigan se přítomní dohodli na ustavení nakladatelství a jeho mateřské oficiální organizace pod názvem Adventisté sedmého dne. Nakladatelství CASD bylo úředně registrováno 3.5. 1861 a následně byla zakládána v jednotlivých státech sdružení církve. Jejich zástupci v květnu 1863 v Battle Creku založili Generální konferenci CASD, jejímž předsedou zvolili jednomyslně Jamese Whitea. Ten ale raději funkci, vzhledem ke své rozhodující úloze v prosazení organizace, odmítl a prvním předsedou se stal John Byington. Nová církev tehdy měla asi 3500 členů a 30 kazatelů.

Pod vlivem dobových epidemií, alkoholismu a jiné nestřídmosti i v důsledku dalších objevů v Bibli potvrzených prorockými vizemi Ellen Whiteové i letitými zkušenostmi vegetariána, abstinenta a nekuřáka Josepha Batese zahrnula nová církev do své misie nejen duchovní, ale i duševní a tělesnou stránku člověka. Došlo k založení organizací šířících osvětu ve věci zdravotní reformy životního stylu. Adventistické sanatorium v Battle Creeku se pod vedením Johna Harveye Kellogga stalo největší institucí svého druhu na světě. Zároveň vznikaly úspěšné adventistické nemocnice a školy. Na zasedání Generální konference CASD v roce 1876 také církev přijala biblický systém financování z desátků členů. To umožnilo lépe financovat i misionáře a církev se rozrůstala nejen v USA, ale i u protestantských národů Evropy, v Austrálii, jižní Africe a dalších oblastech světa.

„Chceme Ježíše“

 Odpovědí na šířící se legalismus v církvi byly dramatické události na zasedání Generální konference CASD na přelomu října a listopadu 1888 v Minneapolis. Dva mladí adventističtí redaktoři časopisu Znamení doby A. T. Jones a E. J. Waggoner z Kalifornie po svých několika podobně zaměřených článcích upozornili delegáty na neblahou praxi církve potlačující ve prospěch poslušnosti zákona tradiční protestant-ské učení o spasení z víry v milost Ježíše Krista. Setkali se s drsnou a odsuzující reakcí, na jejich stranu se však překvapivě postavila Ellen Whiteová.  Prohlásila, že Bůh jí ukázal, jak adventisté skutečně nakládají s jím darovanou pravdou způsobem, který vylučuje Kristovu milost. „Chceme mít pravdu, která je v Ježíši,“ řekla vedou-cím církve a potvrdila nové Waggonerovo spojení víry v Ježíše s poselstvím třetího anděla ze Zjevení 14. Na protest proti tomu odstoupil předseda GK George I. Butler a byl vystřídán O. A. Olsenem, který naopak poskytl mladým reformátorům v církvi široké pole působnosti.

Tyto události vrátily adventismus k jádru křesťanství a adventisté již mohli zvěstovat celé poselství představující jedinečné učení církve v kontextu Kristova spásného díla. To vedlo k následujícímu rychlému rozvoji světové misie a k růstu církve.

Reorganizace a celosvětový rozmach

Na počátku 20. století měla církev již 80 tisíc členů a přerostla tak možnosti své původní organizační struktury. Vyvstala potřeba organizační reformy. Na zasedání GK v roce 1901 dva američtí církevní administrátoři W. C. White a Artur G. Daniels prosadili rozdělení církve na samostatné unie a na všech úrovních vznik odborných oddělení. V roce 1918 byla tato struktura rozšířena ještě o divize sdružující jednotlivé unie. Změny zlepšily akceschopnost a hospodaření církve ve světě, v USA však byly poznamenány tragickým odchodem významných osobností Kellogga, Jonese a Waggonera z církve v roce 1907 kvůli sporu s vedením ohledně jejich panteistického směřování. Kellogg předtím ovládl nově budované církevní sanatorium v Battle Creeku, zničené požárem v roce 1902. Ve stejném roce vyhořelo i církevní nakladatelství. Vedení církve a nakladatelství se nakonec na opakované výzvy Ellen Whiteové odstěhovaly, a to do Takoma Parku ve státě Maryland, kde pak adventisté vybudovali také sanatorium a školu. Centrem zdravotního programu církve se stala jižní Kalifornie s léčivým podnebím, kde na velmi výhodně získaných pozemcích vznikla úspěšná sanatoria v Paradise Valley, Glendale a Loma Lindě. Tam začala v roce 1909 církev i se vzděláváním lékařů a dnes zde má lékařskou univerzitu.

Během 20. století prožila církev nepřetržitý prudký a celosvětový početní růst na více než 10 milionů členů obývajících všechny obydlené kontinenty. Církev začala být respektována a přijímána tradičními evangelikálními církvemi. Pokračoval kvantitativní i kvalitativní rozvoj adventistického zdravotnictví a školství včetně univerzit, celosvětový rozměr dosáhla humanitární činnost církve představovaná především organizací ADRA. V roce 1990 vyhlásili delegáti zasedání GK projekt Globální misie s cílem seznámit s adventním poselstvím do konce tisíciletí 1800 dosud adventní misií nedotčených etnických skupin a založit v každé z těchto oblastí nejméně jeden sbor. Tento úžasný záměr se podařilo splnit z poloviny a jeho uskutečňování pokračuje. V druhé polovině 90. let začala církev ke svému mezinárodnímu misijnímu působení využívat kromě rozhlasového vysílání i internet, satelitní televizi a podob-ně. Ohromný rozmach adventismu přináší i nové potíže – napětí mezi liberály a fundamentalisty, velké kulturní rozdíly včetně rozdílného postoje k ženám a jejich vysvěcování ke kazatelské činnosti. Přináší ovšem také nové velké možnosti podílet se na úžasném dokončení Kristova díla na Zemi.

Vzrušující kniha

„Celkově vzato, být adventistou sedmého dne je vzrušující,“ píše George Knight a prozrazuje tak, že není pouhým nezaujatým historikem této církve. Po přečtení jeho knihy Adventismus v proměnách času s ním naprosto souhlasím. I pouhá četba s takovým vhledem a zaujetím napsané historie tohoto společenství je totiž velmi vzrušující a inspirující. Lid, který Bůh takto vedl v minulosti, může být naplněn hrdostí na svého Pána a mít v něm jistotu ještě mnohem podivuhodnějších věcí ve dnech, které přicházejí.