Kázání Tomáše Kábrta z 29.5.10 na Žalm 22 (podle knihy Pavla Filipiho Pozvání k naději)

verš 1:    „pro před-zpěváka“    – určeno k opakování ostatními při bohoslužbě („responzoria“)
                                                              – pro spoluprožívání nářku
                                                              – osobní příběh žalmisty se týká i druhých,   církve
                                                              – tzv. vypůjčená řeč   –   řeč vypůjčitelná
                                                              – pro ty, kteří v utrpení ztrácejí řeč vlastní   (tento žalm citoval Ježíš na kříži)
     
„podle Laně při ranním úsvitu“ – vypůjčený je i nápěv, z ranní písně, ranní modlitby,
         – nápěv nového začátku s Bohem, jeho slovy,    On se modlí, promlouvá ve mně   (v jeho jménu)

„žalm Davidův“ – hebr. „L-David“ –  i „pro Davida“  –  „d-v-d“  = milovaný –  „l-d-v-d“ = pro milovaného
                                 – projev vztahu, lásky, i v nejtěžších chvílích; právě v nich
                                 – strádání vyjádřené jako důvěrný rozhovor, modlitba
                                 – v strádání, úzkosti, sevření, ztrátě slov, se mohu modlit
                                 – vztáhnout se k někomu
                                 – nemlčet
                                 – nenechat umlknout i poslední naději, která je v Bohu

v. 2  Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?  otázka, stížnost     
     –   adresovaná Bohu
     –   zdůrazněno dvakrát!  –   stížnosti není třeba adresovat lidem…

      k Bohu, ne o něm X     „Bůh mě opustil“     – situace dnešního světa soustředěného na sebe…
       – rezignace, která se na nic neptá,
       – utápí se v sebelítosti, obviňování, výčitkách
       – bere sebe, své chyby „moc vážně“ – více než Boha
        – nedokáže vidět, přijmout naději, odpuštění
       – jalový život bez tajemství,    bez naděje
       – bez Boha
 
     X   zde otázka, výkřik k Hospodinu!
      – s nářkem, žalobou se žalmista i čtenář odvrací od sebe
       od svého neštěstí, sebelítosti
      – pozvedá oči, hlavu vzhůru – k Bohu

Elie Wiesel – příběh o děvčátku ztraceném v lese – Tatínku, tatínku! Až přestane křičet, bude ztraceno

NIKDY nepřestat křičet, volat k Bohu, i když vše ukazuje na to, že jsem ztracen, opouštěn, opuštěn

„proč“ – hebr. lammá  doslova  „k čemu?“  „k jakému cíli?“    – nejde o pátrání v minulosti po příčinách,
       ne sebezpytování,  Co jsem udělal špatně? 
         Zač mě Bůh trestá?
X  dožaduje se budoucnosti – stále ještě něco čeká od Boha
    – nepřestal být „Bůh můj“ i když opustil 
    – žalm vždy předpokládá Boží blízkost
– žalm vždy předpokládá Boží přítomnost
– žalm vždy předpokládá Boží pozornost
    – abychom do ní vstoupili
    – Bůh nám v utrpení, opuštěnosti propůjčuje řeč, která volá k němu!
    – takto zvláštně vlastně volá Bůh v utrpení nás k sobě

dva světy:   – vlastní bědná situace     X     vyznání o Hospodinu
    – velmi dramatické,    plné velmi živých obrazů…
    – velmi osobní rozpory:

 v.3- 4:  Já volám, nemohu se utišit   X   A (ale) ty jsi svatý, na trůnu“
  v. 6-7: Otcové volali a byli vyslyšeni   X   Já však jsem červ
v. 8-10: Lidé se mi i Bohu vysmívají   X   Ale ty si přece všechno stvořil, i mě

    – zde jsou proti sobě postaveny dvě zcela odlišné zkušenosti
    – důsledně obracejí pozornost trpícího vzhůru, k Bohu
    – o Bohu:  jde o zkušenosti minulé, dosavadní  (otců, dětství)
    – rozpomínání, zkušenosti s Bohem   zpřítomňují minulost
    – v nářku, v modlitbě si nepřipomínat své zisky a ztráty,   X  ale Boží činy!

Když jde do tuhého, nesoustředit se na sebe, ale na to, co vykonal a koná Bůh

v. 12   dramatický protiklad jinak:   Bůh je daleko    X    soužení je blízko
Nemělo by to být naopak?   říkají ti okolo  – podobně jako Jóbovi jeho přátelé, Ježíšovi ti pod křížem)
               –  odcizení k Bohu se projevuje odcizením k člověku
 „soužení  –  hebr.  cárá    podobně jako v češtině od  „úzký“
 – zúžený prostor, sevření    –  opak prostoru, svobody

v. 13 až 22 – kruhem svírá  – obklíčení,      obstoupení,   obkroužení
   –  situace se stupňuje,   je stále bezvýchodnější,   hrůznější, zoufalejší
   – obrazy tupých zvířat a šelem – situace je mimo kontrolu naříkajícího

my   –   dluhy,   věřitelé,  chorobné úzkostné stavy,  noční můry,    tělesné bolesti,  nemoci

náhlý zlom:  na konci v. 22  – „A ty mi odpovídáš“   –  ujištění, potvrzení vztahu, spásy, přichází od Hospodina
– v modlitbě, v životě
– ve vypůjčené řeči,  Bůh sám mi dává i slova chvály
– Bůh sám mě přivádí k němu, aby mi odpověděl

otázky přechází do vyznání –   oslovení Hospodina  přechází do výpovědí o Hospodinu
od Hospodina se žalmista obrací ke svým bližním
co prožil s Bohem, o to se dělí s ostatními
– obnovený vztah, láska k Bohu  přechází  do obnovení vztahů, lásky k lidem 
řeč nářku přechází do řeči chvály    sloveso „halal“   zde  čtyřikrát   (23, 24, 26, 27)
    další: ctít,   klanět se,   padnout na kolena 

v. 25  začíná spojkou „kí“  (v Č. ekumenickém překladu nepřeložili)  – „Neboť“, „protože“, „vždyť“
 – odpověď na úvodní otázku:   Můj Bože „proč, k čemu“  jsi mě opustil?
  – „vždyť“ mě nikdy neopustil a nikdy neopustí!
 – je s poníženým, s trápícím se, neodvrací se, slyší jej, odpovídá

v. 28  sevření, úzkost se touto Boží přítomností náhle uvolňují, rozšiřují v prostoru i v času
na obzor „všech dálav země“
         „všech čeledí pronárodů“
    i všech budoucích generací – „potomstva“  „lidu, který se zrodí“

stává se výzvou sdílet se, spoluprožívat s druhými, svědčit o této proměně, katarzi

a s chválou, úctou a nadšením všude a všem vyznávat:    To činí on!