Kázání Miroslava Knížka, 15.5.10: Křesťanství a politika (1. Samuelova 8,4)

K tomuto uvažování mne inspirovalo Písmo i události kolem nás, především blížící se volby.

1. Samuelova 8,4-9: Všichni izraelští starší se tedy shromáždili a přišli k Samuelovi do Rámy. Řekli mu: „Hle, ty jsi už starý a tvoji synové nechodí tvou cestou. Dosaď nyní nad námi krále, aby nás soudil, jako je tomu u všech národů.“ Ale Samuelovi se to nelíbilo, že řekli: „Dej nám krále, aby nás soudil.“ I modlil se Samuel k Hospodinu. A Hospodin Samuelovi odpověděl: „Uposlechni lid ve všem, co od tebe žádají. Vždyť nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval. Vším, co dělali ode dne, kdy jsem je vyvedl z Egypta, až dodnes, dokazují, že mě opustili a že slouží jiným bohům; tak jednají i vůči tobě. Teď však je uposlechni, ale důrazně je varuj a oznam jim právo krále, který nad nimi bude kralovat.“

Izraelci tedy dostali krále. Proč vlastně o něj tolik usilovali? Písmo nám říká, že to bylo proto, že chtěli mít stejně jako okolní národy svého pozemského vládce. Měli také konflikty mezi sebou, například zemědělců a pastevců, bohatých a chudých. Společnost, která začínala být více zemědělská, chtěla zůstávat na jednom místě, kumulovat majetek. Podle sociologů je hlavním důvodem touhy po pozemském panovníkovi pocit ohrožení. Jejich roztříštěnost, absence podrobných předpisů (Jistě, pokud by dodržovali Hospodinovy zákony, nic by jim nechybělo), úřady a další podobné „vymoženosti.“ To jsou věci aktuální i pro nás v této době.

Jaký je vztah církve, tedy nás všech, a státu? Jako adventisté máme zásadu odluky státu a církve. Nejde o výmysl adventistů. Poprvé byla formulována ve středověku, při reformaci. Skutečně k ní došlo poprvé v USA, kde je zakotvena přímo v ústavě. Tento model tam dobře funguje dodnes a vyvarovali se tím řady problémů, které byly a jsou v Evropě i u v naší zemi. Na druhou stranu se tento model relativně přežil. Odluka říká, že stát a církve jsou dvě jednotky, které by navzájem neměly jeden druhému do ničeho zasahovat. Zdůvodňováno to bývá Ježíšovým: Co je císařovo císaři a co je Boží Bohu. Dnes se ale tradiční hranice často smývají, vyžadují nalezení nového významu a tedy i nového způsobu, jak mají spolu stát a církve spolu kooperovat.

To, co vidíme v televizi, nám často brání v tom, abychom se seriozně zabývali naším vztahem ke státu. Jasem přesvědčen, že dnes máme jako křesťané mnohem větší povinnosti, než jsme měli kdykoli dříve. Naším státním zřízením je demokracie, která přenáší odpovědnost za stát na každého občana. Uvědomujeme si, že naše demokracie stojí na křesťanských základech, na principu křesťanských hodnot. Každý má právo na svůj názor, přesto jsou věci, které jsou mimo diskuzi, a to jsou základní hodnoty jako spravedlnost, solidarita a podobně. A právě tyto hodnoty přinášejí křesťané. Demokracie je dokonce do značné míry odkázána na víru, důvěru v její oprávněnost, správnost, ve volené zástupce, odevzdání se společným ideálům.

Křesťané někdy diskutují, zda mají jít k volbám nebo v nich sám kandidovat. Dnes máme nejen jít k volbám, ale měli bychom se i snažit přidat náš hlas k těm, kteří chtějí zdůraznit něco důležitého, totiž hodnoty. Tento výraz je pro nás naprosto konkrétní, i když v médiích i předvolebním boji dost devalvuje. Jako křesťané se odlišujeme od ostatních tím, že máme svůj život postavený na hodnotách, které vyznáváme. A nejlepší způsob, jak tyto hodnoty dát najevo, je náš život. A také se ozvat. Že tyto hodnoty tu stále jsou, že je náš stát potřebuje, že se za ně nestydíme. Jeden americký autor se mezi vzdělanými muslimy setkal s velkým odporem ke křesťanstvím. Když pátral po důvodech, zjistil, že ti muslimové nám prostě naši víru nevěří, protože vidí, jak snadno naše hodnoty necháme ve svých zemích ničit. Profesor Halík jednou vyprávěl, že byl se svým americkým kolegou v Praze na Staroměstském náměstí a viděli krásné osvětlené jesličky. Kolega se rozplakal. Když se jej ptal proč, tak mu kolega řekl, že tohle je snad poslední místo na světě, kde může něco takového být. V jeho vlasti v USA si totiž muslimové stěžují, že je vystavování jesliček uráží, a tak se nevystavují. Ve jménu korektnosti, ohledů atd. tam ve skutečnosti křesťané ustupují od svých hodnot ve prospěch jiných. My máme ale také právo a povinnost žít podle svých hodnot.

Když na přelomu 16. a 17. století převzala v Evropě hlavní iniciativu reformace, začali pracovití lidé bohatnout a začali věřit, že toto bohatství je projev Božího požehnání. Jejich principy jim ale nedovolily, aby toto bohatství utráceli. A tak začala poprvé kumulace kapitálu a vznikl kapitalismus. Na tom je dobře vidět, jak křesťanství hodně ovlivňuje společnost. Neměli bychom se bát jako křesťané říci svůj názor. Na našich hodnotách stojí i ti, kteří si to vůbec neuvědomují. Máme co říci a máme se čím angažovat ve společnosti.

Izraelci si zvolil krále a Hospodin jim prostřednictvím proroka dobře řekl, co je tím čeká. My jsme přišli do světa, ve kterém nám vždy někdo vládne. Musíme se proto naučit v tom žít,  nebát se, ale naopak mluvit do věcí a ovlivňovat je.