Příběhy

Pouštěj svůj chléb po vodě…

fotoJednou jsem čekala v Šabině na autobus. Chtěla jsem jet domů, do Libavského Údolí. Stála jsem na zastávce, když tu zničehonic se zatáhla obloha a zvedl se vítr. Přestože byl ještě den, tak se setmělo a já se krčila u silnice a čekala jsem, až přijede autobus.  Najednou u mě zastavilo auto a pan řidič se mě zeptal, zda nechci odvézt domů. Radostně jsem nasedla a vyrazili jsme. Když už jsem seděla v autě, spustil se obrovský liják, padaly kroupy či sníh a vichřice ohýbala stromy kolem nás. Cestou mi řidič řekl, Hanaže mě vzal proto, že jsem mu před lety přesně na stejném místě zastavila já. „Celou dobu jsem si přál vám vaši laskavost vrátit,“ vysvětloval, „tehdy jste mě odvezla domů a já nyní odvezu vás.“ Byla jsem ráda a uvědomila si, jak pravdivé je – pouštěj svůj chléb po vodě, po mnohých dnech se s ním shledáš. Na pána ze zastávky jsem dávno zapomněla, ale on nezapomněl na mě.

Vzpomínka na „Ježíška“ v roce 1945

 

Můj vánoční příběh je z Čech, ze Sudet, kde bydlím. Našla jsem ho v časopise bývalých obyvatel této oblasti, Němců. Časopis se jmenuje Falkenauer Heimatbrief, tedy Sokolovské krajanské listy. Je s podivem, s jakou vytrvalostí tyto listy vycházejí. Je tolik let po válce a bývalí krajané, dnes už velmi staří lidé, stále cítí sounáležitost s místem, které znají pouze z dětství. Mají potřebu vydávat časopis, přinášet sobě i druhým informace o sobě, o událostech, které kdysi jako děti zažívali a dodnes zažívají. Jejich láska k domovu je skutečně obdivuhodná a příkladná. Oni nejenom vydávají časopis, ale také tato místa navštěvují a finančně je podporují. Více jak milión korun věnovali například na opravu kostela v Kynšperku nad Ohří. Tohle my Češi moc neumíme. Ale zpět k našemu příběhu.
Němci tedy, jak víme, válku prohráli a byli vyhnáni ze své vlasti. Opouštěli domovy, které vybudovali, které milovali. Mnozí z nich však vlastně nic neudělali. Jistě, válka nikdy není a ani nemůže být spravedlivá ke všem. Falkenauer Heimatbrief podle vyprávění Christiny Schmidtové píše, jak prožívala poslední Vánoce v Česku. Více >

Ke zhlédnutí australský film o církvi adventistů

filmZajímá vás, jak vznikla Církev adventistů sedmého dne? Nyní máte příležitost zhlédnout nový australský film „Řekni to světu“. Film představuje podle skutečných událostí příběh malé skupiny farmářů ze severovýchodní části Spojených států, kteří položili základ pro hnutí, jehož zásadními otázkami jsou očekávání druhého příchodu Ježíše Krista, návrat k biblické interpretaci Písma, evangelizace, zdraví a vzdělání.
„Řekni to světu“ není jen filmem historickým a informativním, ale věrohodně ukazuje reálné zápasy víry, když se adventističtí průkopníci vzpamatovávali z rozpadu svých největších nadějí.

Film je možné stáhnout na stránkách hopetv.cz, případně si jej pustit přímo na na YouTube. České titulky jdou zapnout tak, že se nejdříve klikne vpravo dole na ikonku titulky a poté v nastavení, které je schované v ikonce ozubeného kolečka,  lze nalézt češtinu. Film režíroval Kyle Portbury, hrají v něm Tommie-Amber Pirie, Meghanne Kessels, Sean Tucker a další…

Sokolovský sbor se představuje…

ŠintajoviJanko Šintaj: Bůh mi splnil všechny mé sny

Za celý svůj život nikdy nepoznal, jaké to je chodit do školy. Janko Šintaj se narodil jako nevidomý před 35 lety rodičům Boženě a Jánu Kavurovým. Tehdy v roce 1982 pro postižené děti neplatila povinná školní docházka, což dneska Jankovi hodně chybí. Jeho rodiče v době jeho narození nebyli ještě manželé, proto získal příjmení po předchozím manželovi svojí maminky a nejmenuje se stejně jako jeho otec Kavur, ale Šintaj, jako jeho dva nevlastní bratři. Díky tomuto příjmení však objevil svoji manželku Markétu, se kterou 19. listopadu oslaví první výročí svatby. Ta na sociální síti požádala neznámého člověka právě s tímto zajímavým příjmením o přátelství. Tak začal jejich příběh lásky, který na svět přinesl letos 29. srpna dcerku Lilianku. Zatímco ale Petr Šintaj již zemřel, skutečný otec nevidomého Honzy stále žije. Bydlí na Vřesové. Maminka Božena bydlí na Slovensku v Bžanech, odkud také pochází. Janko začal chodit do sokolovského sboru adventistů na pozvání Vojtěcha Pačana, který tu v roce 2014 vedl romské bohoslužby. Přišel hrát na klávesy a zpívat. Do sboru nechodí pravidelně, protože je muzikant, který právě o víkendu hraje na různých akcích, svatbách, rodinných oslavách a zábavách. V našem sboru se ale setkal s Bohem, kterého chce následovat.

Janko, je rozdíl mezi tvojí „zděděnou“ vírou a tou získanou? Více >

Sokolovský deník o rodině Novákových

1

Sokolovský sbor se představuje…

Honza FerencJan Ferenc: Ježíše nikdy neopustím

Za „černou ovci“ mezi svými bývalými a dnes úspěšnými spolužáky na základní škole se považuje nový pravidelný návštěvník bohoslužeb v sokolovském sboru církve adventistů Jan Ferenc, toho času bez domova. „Mým spolužákem byl až do 9. třídy hudebník, skladatel a politik Michael Kocáb,“ říká Honza a přidává další jména úspěšných spolužáků. I on dokončil základní školu bez větších problémů, hodně ho bavil dějepis a hudební výchova, ale na střední škole skončil už po roce a půl, protože byl poprvé beznadějně zamilovaný a nedokázal opouštět svou vyvolenou cestami na internát. O mnoho let života ho pak připravily jeho letité pobyty ve vězení. Žádný člověk však není jenom špatný. Honzovi se například dařilo ve sportu, kdy jako dorostenec hrál divizní soutěž ve fotbalu za Spartak Chodov a na vojně 2. ligu za Duklu Tábor. Z vojny se vrátil jako četař, když absolvoval poddůstojnickou školu pozemního vojska v Boru u Tachova. V Karlovarském kraji založil se dvěma přáteli první romskou kapelu Somnakaj (česky Zlato). Do sokolovského sboru adventistů chodí už téměř dva roky. Zaujme tím, kolik příběhů a veršů si z Bible pamatuje nazpaměť.

Jak ses, Honzo, dostal k adventistům?

Bydlel jsem v azylovém domě, který je kousek od naší modlitebny. Jednou jsem kolem ní šel a zaujala mě nástěnka, kde se psalo o Ježíši. Byly zrovna Vánoce. Více >

Fascinující celovečerní dokument: Prožít klid

Sokolovský sbor se představuje…

VěraVěra Biharyová: Jsem vděčná za každý den

Dvě velké životní události změnily vztah Věry Biharyové z Lokte k Bohu. První bylo její zázračné uzdravení a druhé narození dvojčátek vnučky Diany. Bůh pro Věru nikdy nebyl neznámým, věřila vždycky v jeho existenci stejně jako celá její rodina, ale nyní věří nejen v jeho existenci, ale především v jeho lásku. Rozhodla se nechat se pokřtít jako dospělá, protože chce celému světu a především svým nejbližším dát najevo, že s Bohem počítá, že s ním vstupuje do stejné smlouvy, jakou spolu uzavírají například manželé. Napořád, a to v dobrém i ve zlém. To, že i ve zlém, prokázala velkou statečností loni, kdy ji zaskočila náhlá a nečekaná smrt jejího manžela Arnošta Biharyho, kterého velmi milovala. Byl jediným  mužem jejího života. Místo čtyřicetiletých oslav společného výročí, které je 19. června roku 2016 čekaly, byl ve stejném měsíci jeho pohřeb. Ptala se Boha, vyčítala, chtěla od něj odejít, ale nakonec se k němu ještě více přimkla. Věra má tři již dospělé děti, syny Arnošta, Honzu a  dceru Martinu. Také je babičkou vnučky Diany a vnuka Ernesta a již téměř tři roky prababičkou dvojčat Michalky a Danielky.

Věruško, proč ses po dlouhém váhání nakonec rozhodla ke křtu? Více >

Začíná nová série HopeTV „Majstrštyk“

Sokolovský sbor se představuje…

Čerstvá maturantka Zuzka Chalupová: Žiju Boží přítomností

Zuzanka 2Devatenáctiletá studentka Zuzanka Chalupová ze Šabiny úspěšně ukončila maturitními zkouškami 25. května svá středoškolská studia na Střední pedagogické škole v Karlových Varech. V červnu ji čekají troje přijímačky na vysoké školy v Praze a v Ústí nad Labem. Než se ale Zuzka vydá do světa, ráda by dala veřejně najevo, že počítá ve svém životě s Pánem Bohem. A že neodchází rozhodně sama. Věří, že Ten, který ji provázel dosud, s ní bude i dál, s kočkamiať se dostane kamkoliv. Rozhodla se nechat se pokřtít a uzavřít tak smlouvu s Bohem. O Zuzce jednou řekla její teta Jana, že je takovým Mauglím. Je to totiž taková správná vesnická holka. Má ráda přírodu, zvířata, zahradu, domek v Šabině, kde bydlí s vlastní rodinou a prarodiči. Sem se také chce brzy vrátit, neumí si představit, že by někdy bydlela ve městě. Zuzka má kromě rodičů, dvou babiček a dědy ještě dva starší bratry, Filipa a Lukáše, a mnoho dalších bratranců, sestřenic. Filip studuje v Praze výpočetní techniku a Lukáš stejná studia na rok přerušil a znovu v nich bude od října pokračovat.

Zuzko, co tě přivedlo k rozhodnutí nechat se pokřtít? Více >