Příběhy

Sokolovský deník o rodině Novákových

1

Sokolovský sbor se představuje…

Honza FerencJan Ferenc: Ježíše nikdy neopustím

Za „černou ovci“ mezi svými bývalými a dnes úspěšnými spolužáky na základní škole se považuje nový pravidelný návštěvník bohoslužeb v sokolovském sboru církve adventistů Jan Ferenc, toho času bez domova. „Mým spolužákem byl až do 9. třídy hudebník, skladatel a politik Michael Kocáb,“ říká Honza a přidává další jména úspěšných spolužáků. I on dokončil základní školu bez větších problémů, hodně ho bavil dějepis a hudební výchova, ale na střední škole skončil už po roce a půl, protože byl poprvé beznadějně zamilovaný a nedokázal opouštět svou vyvolenou cestami na internát. O mnoho let života ho pak připravily jeho letité pobyty ve vězení. Žádný člověk však není jenom špatný. Honzovi se například dařilo ve sportu, kdy jako dorostenec hrál divizní soutěž ve fotbalu za Spartak Chodov a na vojně 2. ligu za Duklu Tábor. Z vojny se vrátil jako četař, když absolvoval poddůstojnickou školu pozemního vojska v Boru u Tachova. V Karlovarském kraji založil se dvěma přáteli první romskou kapelu Somnakaj (česky Zlato). Do sokolovského sboru adventistů chodí už téměř dva roky. Zaujme tím, kolik příběhů a veršů si z Bible pamatuje nazpaměť.

Jak ses, Honzo, dostal k adventistům?

Bydlel jsem v azylovém domě, který je kousek od naší modlitebny. Jednou jsem kolem ní šel a zaujala mě nástěnka, kde se psalo o Ježíši. Byly zrovna Vánoce. Více >

Fascinující celovečerní dokument: Prožít klid

Sokolovský sbor se představuje…

VěraVěra Biharyová: Jsem vděčná za každý den

Dvě velké životní události změnily vztah Věry Biharyové z Lokte k Bohu. První bylo její zázračné uzdravení a druhé narození dvojčátek vnučky Diany. Bůh pro Věru nikdy nebyl neznámým, věřila vždycky v jeho existenci stejně jako celá její rodina, ale nyní věří nejen v jeho existenci, ale především v jeho lásku. Rozhodla se nechat se pokřtít jako dospělá, protože chce celému světu a především svým nejbližším dát najevo, že s Bohem počítá, že s ním vstupuje do stejné smlouvy, jakou spolu uzavírají například manželé. Napořád, a to v dobrém i ve zlém. To, že i ve zlém, prokázala velkou statečností loni, kdy ji zaskočila náhlá a nečekaná smrt jejího manžela Arnošta Biharyho, kterého velmi milovala. Byl jediným  mužem jejího života. Místo čtyřicetiletých oslav společného výročí, které je 19. června roku 2016 čekaly, byl ve stejném měsíci jeho pohřeb. Ptala se Boha, vyčítala, chtěla od něj odejít, ale nakonec se k němu ještě více přimkla. Věra má tři již dospělé děti, syny Arnošta, Honzu a  dceru Martinu. Také je babičkou vnučky Diany a vnuka Ernesta a již téměř tři roky prababičkou dvojčat Michalky a Danielky.

Věruško, proč ses po dlouhém váhání nakonec rozhodla ke křtu? Více >

Začíná nová série HopeTV „Majstrštyk“

Sokolovský sbor se představuje…

Čerstvá maturantka Zuzka Chalupová: Žiju Boží přítomností

Zuzanka 2Devatenáctiletá studentka Zuzanka Chalupová ze Šabiny úspěšně ukončila maturitními zkouškami 25. května svá středoškolská studia na Střední pedagogické škole v Karlových Varech. V červnu ji čekají troje přijímačky na vysoké školy v Praze a v Ústí nad Labem. Než se ale Zuzka vydá do světa, ráda by dala veřejně najevo, že počítá ve svém životě s Pánem Bohem. A že neodchází rozhodně sama. Věří, že Ten, který ji provázel dosud, s ní bude i dál, s kočkamiať se dostane kamkoliv. Rozhodla se nechat se pokřtít a uzavřít tak smlouvu s Bohem. O Zuzce jednou řekla její teta Jana, že je takovým Mauglím. Je to totiž taková správná vesnická holka. Má ráda přírodu, zvířata, zahradu, domek v Šabině, kde bydlí s vlastní rodinou a prarodiči. Sem se také chce brzy vrátit, neumí si představit, že by někdy bydlela ve městě. Zuzka má kromě rodičů, dvou babiček a dědy ještě dva starší bratry, Filipa a Lukáše, a mnoho dalších bratranců, sestřenic. Filip studuje v Praze výpočetní techniku a Lukáš stejná studia na rok přerušil a znovu v nich bude od října pokračovat.

Zuzko, co tě přivedlo k rozhodnutí nechat se pokřtít? Více >

Pavel Zvolánek: Bohouš McMurphy

Znáte tu scénu z Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem, kdy pacienti v psychiatrické léčebně očekávají návrat po elektrošocích jednoho z nich, veselého chlapíka McMurphyho, který bláznovství předstírá, aby se vyhnul vězení? Když přijde, zdá se, že se doktorům podařilo z něj udělat nemyslící trosku. Teprve když se rozchechtá, tak se všichni uklidní. Přesně tohle jsem nedávno prožil s Bohoušem Zámečníkem. Šel jsem za ním do nemocnice ve Střešovicích, kde byl operován s páteří. Vstoupil jsem do pokoje a na posteli sténal můj přítel Bohouš. Jeho nepřítomný pohled mi rval srdce. Soucitně se k němu skláním, beru ho za ruku, snažím se ho potěšit a povzbudit, když tu se najednou Pavelrozchechtá. To byla úleva! Mám Bohouše rád, je to můj přítel a kamarád, kterému říkám „strejdo“, i když ho spíše beru jako tátu. Někdy o něm napíšu knihu úžasných historek. Určitě v ní budou zážitky a vyprávění o panu Nováčkovi, jeho kolegovi z údržby, a pak také o vyšetřování na sborovém dětském táboře na Šumavě, kde jsme s Pavlem Hricem, coby dětští účastníci, ukradli tehdy vzácnou Nutellu a celou ji snědli a Bohouš s Jožkou Bajuszem vyřkli laskavý ortel. Nikdy Ti to, Bohouši, nezapomenu.

Jožka Bajusz: Nepostradatelný kamarád Bohouš

Bohouš s Jožkou„Tvá láska mi přinesla velkou radost a povzbuzení,
protože jsi potěšil srdce věřících, bratře.“
Filemonovi 6.verš

Je tomu již skoro 44 let, co jsem potkal jednoho veselého mladíka. Přesně vím, kde a jak se odehrálo toto naše první setkání. Přijel jsem v září roku 1973 poprvé v životě do Sokolova jako mladý kazatel, abych se seznámil se svým prvním sborem.  S Gustou Činčalou jsme se zastavili u budovy ředitelství HDB, kde Bohouš Zámečník pracoval, aby mi ho představil. Zastihli jsme ho stát vedle velké rudé pěticípé hvězdy, kterou zrovna měli instalovat na střechu domu. Při pozdravu jsem mu řekl, že asi nebudeme kamarádi, když takové hvězdy bude montovat. Všichni jsme se tomu zasmáli – ale byl jsem špatným prorokem.

Bohouš se stal pro mne během mého působení v Sokolově nakonec nepostradatelným kamarádem. Takřka denně se vracel z práce namísto domů přímo k nám na Kraslickou, aby mi pomáhal s rekonstrukcí domu a stavbou modlitebny. Častokrát se mnou pracoval až dlouho do noci. Stal se  pro mne obrovským příkladem praktické víry a obětavosti. Byl člověkem činu. Více >

Sokolovský sbor se představuje…

Bohuslav Zámečník: Nelze žít ze vzpomínek

Bohouš ZámečníkOblíbeného a veselého Sokolováka Bohuslava Zámečníka jen málokdo nezná, a to jak v Sokolově, tak v církvi adventistů. To jsou totiž dvě místa, kde prožil většinu svého života. Pouze dvacet pět let ze svých současných šedesáti osmi nebydlel v Sokolově a pouze jeden rok hned po narození byl vychováván v neadventistické rodině. Maminka Charlotte, známá sokolovská porodní asistentka, vstoupila do církve v době, kdy Bohuslavovi byl jeden rok. Tatínek Bohuslav, strojní topič, se do církve přidal o tři roky později. Svatbu měli ve stejném roce, kdy se Bohouš narodil. Možná to vypadá, že nejdřív byla svatba a pak se narodil Bohouš, ale bylo to přesně opačně. V červnu roku 1948 se narodil Bohuslav Schimmer Zámečník a v listopadu byl na faře legalizován sňatek jeho rodičů. Důvodem bylo čekání na potvrzení z Německa, že první manžel jeho maminky padl ve válce v Itálii jako řadový voják Wehrmachtu. Členem církve adventistů se Bohouš stal společně se svojí manželkou v roce 1966. Více >

Vlasta a Radek Jonczyovi zazpívají zamilovaným

IMG_0441V sokolovském sboru adventistů ve čtvrtek 16.2. od 19.30 hodin zahrají, zazpívají a povyprávějí manželé Jonczyovi z Prahy při příležitosti únorového svátku zamilovaných. Duchovní Radomír Jonczy a zdravotní sestra Vlasta oslaví 27. února 30 let společného života. A stále se mají rádi, protože spolu nepřestali chodit na rande, mají společné záliby jako právě například zpívání, hraní a život v církvi, společně tráví volný čas a večer sedávají spolu ve vaně a povídají si o tom, co život dal… Mají spolu již dvě dospělé dcery – Veroniku a Michaelu. Starší Veronika má dvě děti. Rozálka v březnu oslaví tři roky a Antonín teď v únoru bude mít rok. „Jsou to naše štěstíčka :-),“ říká na vnoučata pyšný dědeček Radek.

Radku, jak ses seznámil se svojí ženou?
V roce 1981 jsem po maturitě v rodném Havířově ve Slezsku začal v Praze studovat teologickou fakultu. Ve stejnou dobu se do Prahy přistěhovala moje budoucí žena se svými rodiči. Její táta byl jako mistr zaměstnán na stavbě nové pražské modlitebny církve adventistů a Vlasta a její sestra zde začaly studovat střední školu. V Horní Plané na Šumavě, kde od narození bydlely, by se kvůli náboženskému přesvědčení na školu nedostaly.

Modlil ses, aby ti Pán Bůh našel ženu? Více >