Příspěvek Hany Kábrtové na ekumenické půlnoční bohoslužbě v pondělí 24. prosince 2018 v katolickém kostele na Starém náměstí:

Narodil se Kristus Pán, radujme se!, zpíváme v jedné z nejznámějších koled. Narození Krista je, milí přátelé, nesmírně radostná událost. Tak radostná, že by měla po celý rok zastínit všechny naše problémy, těžkosti a všelijaká trápení a my bychom se měli neustále ze života radovat. Umíme to ale ještě vůbec?

Když jsem byla malá, hráli jsme s dětmi ze stejné ulice rádi hru Na schovávanou. Asi všichni víte, jak se tato hra hraje.  Jeden člověk piká a všichni ostatní se schovají. On je pak hledá, a když někoho najde, zapiká ho. Hra končí, když se najdou všichni. Někdy se ale někdo schoval tak dobře, že ho nikdo nemohl najít. Obvykle ho pak po nějaké době přestali ostatní hledat. On pak sám vyšel z úkrytu a měl vztek, že jsme ho přestali hledat. Nepochopil, že smyslem hry není jen se schovat, ale také se nechat najít.

Když už jsem byla dospělá a měla děti, objevila jsem novou hru v knize spisovatele Roberta Fulghuma. Hrajeme ji od té doby s přáteli na vánočních a silvestrovských setkáních. Patří už k našim rodinným tradicím stejně jako večeře na Štědrý den. Jmenuje se Sardinky a hrajeme ji vždycky potmě. Hraje se obráceně než hra Na schovávanou. Při hře na schovávanou jeden člověk piká – hledá a všichni ostatní se schovávají. Při sardinkách se schová pouze jeden člověk a všichni ostatní ho hledají. Kdo ho najde, neprozradí ho, ale vleze si k němu a dál se schovávají spolu. Tak ve skrýši postupně přibývají další a další a prohrává ten, kdo zůstane nakonec v domě ve svém hledání sám. Ten se pak jde v další hře první schovat. Vždycky je velmi znepokojující, když lidé kolem někam postupně mizí. Důležité je v této hře poslouchat, odkud se ozývá šeptání a hihňání. Všichni se totiž postupně schovávají namačkaní na jedné velké veselé hromadě.

Myslím, že Bůh s námi hraje sardinky. Nechá se najít tak, jako se nakonec vždycky všichni najdou v Sardinkách – podle smíchu těch, kteří se kdesi k sobě radostně tisknou..

Když mi bylo osmnáct let, chodila jsem s přáteli do sokolovské hospody U stadionu, dnes na Slovance. A časem se stalo, že začali přátelé kolem mě mizet. Bylo pro mě znepokojující, že je nás v hospodě stále méně. Kde všichni jsou? Kam chodí?, chtěla jsem vědět. A pak jsem je objevila, jak se radují ne u piva, ale u Ježíše. V křesťanském sboru adventistů na Šenvertu. Hned jsem se k té veselé hromadě také připojila a dodnes nelituji. Prožíváme spolu, ve svých trápeních i radostech, ty nejkrásnější chvíle mezi sebou navzájem i s Pánem Bohem.

Milí přátelé, vy, co hrajete hru na schovávanou a jste příliš dobře schovaní, pojďte ze svých úkrytů ven. Nechte se najít milostivým Bohem. Nebojte se ničeho, nikdy v životě nezažijete větší štěstí. Vy, co se chcete přidat k sardinkám, buďte s námi křesťany trpěliví. Přestože i jako křesťané selháváme, občas více nadáváme, než se radujeme, a někdy není ta naše hromada ani trochu přitažlivá, je tu nádherné společenství a milující Bůh plný milosti a odpuštění. To je moje nejhezčí životní zkušenost – stojí za to vyzkoušet život s Ním a Jeho přáteli.