VěraVěra Biharyová: Jsem vděčná za každý den

Dvě velké životní události změnily vztah Věry Biharyové z Lokte k Bohu. První bylo její zázračné uzdravení a druhé narození dvojčátek vnučky Diany. Bůh pro Věru nikdy nebyl neznámým, věřila vždycky v jeho existenci stejně jako celá její rodina, ale nyní věří nejen v jeho existenci, ale především v jeho lásku. Rozhodla se nechat se pokřtít jako dospělá, protože chce celému světu a především svým nejbližším dát najevo, že s Bohem počítá, že s ním vstupuje do stejné smlouvy, jakou spolu uzavírají například manželé. Napořád, a to v dobrém i ve zlém. To, že i ve zlém, prokázala velkou statečností loni, kdy ji zaskočila náhlá a nečekaná smrt jejího manžela Arnošta Biharyho, kterého velmi milovala. Byl jediným  mužem jejího života. Místo čtyřicetiletých oslav společného výročí, které je 19. června roku 2016 čekaly, byl ve stejném měsíci jeho pohřeb. Ptala se Boha, vyčítala, chtěla od něj odejít, ale nakonec se k němu ještě více přimkla. Věra má tři již dospělé děti, syny Arnošta, Honzu a  dceru Martinu. Také je babičkou vnučky Diany a vnuka Ernesta a již téměř tři roky prababičkou dvojčat Michalky a Danielky.

Věruško, proč ses po dlouhém váhání nakonec rozhodla ke křtu?

Věrka3Když mi loni 1. června v 59 letech umřel můj manžel, přemýšlela jsem, že už nebudu chodit na bohoslužby, že se už nebudu modlit. Nechápala jsem, proč mi tohle Pán Bůh udělal. Nerozuměla jsem jeho jednání. Nic takového jsem ale neudělala. Jezdila jsem dál na bohoslužby, mluvila s Bohem a chodím do církve pořád. Při nedávném křtu Hanky Polákové jsem si říkala, že když jsem přestála tu strašnou bolest ze smrti Ernesta bez toho, abych od Boha odešla, není důvod, abych dál se křtem vyčkávala. Navzdory této těžké ráně jsem Bohu zůstala věrná a chci s ním jít dál životem, i když to neznamená, že bych porozuměla tomu, proč Bůh Ernestovu smrt dopustil. Snad mi tohle jednou Pán Bůh vysvětlí. Věřím, že má se mnou ještě nějaké plány.

Jak ses se svým mužem seznámila?

BiharyoviNa zábavě v Lokti. V restauraci U Karla IV. byly vždycky v pátek a v sobotu zábavy, kam jsem moc ráda chodila. Všechno se seběhlo nějak rychle. Ani nevím, jestli se mi hned líbil, on byl moc velký frajer, měl přezdívku Apač. Začali jsme ale spolu chodit. Bylo mi 17 let, když jsem otěhotněla. Když jsem to řekla rodičům, nastalo doma hotové peklo. A když jsem ještě řekla s kým, tak máma omdlela.  Já byla mámy pravá ruka, taková hodná a poslušná dcera. A teď mě maminka vyhodila z domova, že mám jít za tím, kdo mi udělal dítě. Tak jsem šla bydlet k Ernestovi. Jeho rodičům jsem se ale moc nelíbila, byla jsem taková parádivá a oni si mysleli, že jsem do větru. Přitom Ernest je jediným mužem mého života. Nelíbilo se mi u nich, a tak jsem se po půl roce vrátila zase domů. Tentokrát šel se mnou Ernest. Ani moji rodiče z něj zpočátku nebyli nadšení, zdálo se jim, že se k sobě nehodíme. Ernest působil jako moc velký frajer. Později se s ním ale táta spřátelil a měl ho jako vlastního syna. Manžel byl hodně pracovitý, zručný, šikovný, všechno uměl. Čekali jsme u nás, až dostaneme v Lokti byt. V dubnu roku 1976 se nám narodil syn Ernest a v červnu ve stejném roce jsme měli svatbu.

Jaké bylo vaše manželství?

Biharyovi s Honzíkemrodina2Měli jsme se rádi a spolu jsme měli rádi naše děti, vnoučata, pravnučky. V poslední době hodně pozoroval, jak se mi s Bohem mění život. Když k nám přijela televize natáčet modlitební setkání, aktivně se ho zúčastnil, i když do sboru nechodil. Myslím, že byl zvědavý, co nám život v církvi přinese. Vždycky jsem mu vyprávěla, jaká byla bohoslužba, kdo kázal a o čem. Hodně mi naslouchal. Byl to dobrý člověk a moc mi chybí. Jsem moc vděčná za velkou rodinu, kterou mám. Jakmile potřebuju pomoci, mohu se na ně obrátit. Ernest se oženil s Monikou a mají už jedenáctiletého syna, tentokrát opravdu Ernesta. Manžel a syn se totiž ve skutečnosti jmenují Arnošt, ale všichni jim říkáme Ernest. Martina je jen o rok a mladší než Ernest, narodila se v roce 1977. Bydlí v Rottenburgu v Německu s manželem Hansem. Je to od nás asi 450 km daleko, ale i tak se vídáme, jak jen je to možné. Spolu ale dítě mít nemohli, i když Věrka se synem Honzoumoc chtěli. Martina měla dceru Dianu z předchozího vztahu, ale s Hansem ne a ne otěhotnět. Každý den jsem se modlila a prosila Boha, aby jim dal dítě. Když pak otěhotněla v sedmnácti, jako před lety i já, Martiny dcera Diana, považuji svoji modlitbu za vyslyšenou. Nejdřív jsem sice byla jako kdysi moje maminka v šoku, Diana chodila teprve do školy, učila se na kadeřnici. Když pak doktoři Dianě řekli, že čeká dvojčata, brečela jsem ještě víc – syn s rodinoutaková mladá a taková zodpovědnost. Dnes to vidím jinak. Dvojčatům budou letos na podzim tři roky a jsou naší velkou radostí, moc je milujeme. Věřím, že Pán Bůh vyslyšel naše prosby. Tato zkušenost a pak ještě s mým zázračným uzdravením mě přivedly k většímu přemýšlení o Božím působení v našich životech. Doma mi zbyl ještě syn Honza. Je mu 27 let. Byla jsem překvapená, když jsem s velkým odstupem času od narození svých starších dětí najednou čekala dítě. Ernest chodil už do 9. třídy a Martina do 8. Byla jsem zvyklá už mít klídek. Navíc manžel v první chvíli ani nevěřil, že ho máme spolu, když léta před tím nic. Byl ale moc šťastný, že ho máme, stejně jako já. Kvůli Honzovi jsem vlastně začala jezdit na bohoslužby. Přála jsem si, aby Honza uvěřil v Boha a přestal lítat po všech možných divných zálibách. Honza byl se mnou třikrát, ale zůstala jsem já.      

Povyprávěj nám, jaká byla tvoje první zkušenost s vyslyšenou modlitbou?

Věrka s vnučkou DianouStalo se to asi před šesti lety. Začala jsem hubnout, každý měsíc až o 4 kila, a nechutnalo mi jíst. Jednou večer jsem si kousla do pečeného masa a dostala jsem záchvat. Měla jsem horečky, zimnici a nepomohla ani injekce u doktora. V nemocnici pak řekli, že mám zánět žlučníku, dali mě na kapačky a po týdnu poslali domů s tím, že mě objednají na operaci žlučníku. Jenže doma to bylo špatné, horečky neustupovaly a já musela zase do nemocnice. Řekli mi, že se ten zánět rozšířil i na játra, a já jsem byla další tři týdny v nemocnici. Stále ale zlepšení nepřicházelo nebo jen opravdu nepatrné. Odeslali mě na vyšetření do Plzně, kde mi udělali CT a kde jsem se dozvěděla, že mám rakovinný nádor na játrech. Doktoři pozvali rodinu a informovali je o mém závažném onemocnění. Zároveň jsem šla domů a čekala na operaci jater v Plzni. Stejnou nemoc měla moje maminka, která na ni zemřela. Dobře jsem si pamatovala, jakými šílenými bolestmi trpěla, a tak jsem se poprvé modlila neformálně, opravdově. Denně jsem prosila Boha, aby mě ještě zachoval při životě, a jestli ne, tak ať aspoň tolik netrpím. Se mnou se trápili všichni moji blízcí. A pak nastal den operace v Plzni. Martina mě s Hansem vezli do Plzně a já si už operaci moc přála, aby to bylo za mnou. Jenže jsem dostala vysoké horečky. Štvalo mě to, protože mě v takovém stavu odmítli lékaři operovat a poslali mě zpátky domů. Doma jsem brala antibiotika, ale horečky neustupovaly, a tak jsem skončila zase v nemocnici. Znovu mi udělali několikrát CT vyšetření. Jednou mě navštívil manžel a sestra Růžena s dcerou. Požádala jsem manžela, aby zašel za ošetřujícím lékařem a zeptal se na můj zdravotní stav. Šel tam a vrátil se celý radostný s tím, že nemám žádný nádor, ale jen zánět. Myslela jsem, že říká blbosti, tak jsem za doktorem poslala ještě Růženku. Když přišla, tak jsme všichni brečeli radostí, objímali se samým štěstím. Půl roku jsme žili s vědomím, že mám rakovinu, a najednou nic. Doktor mi pak řekl, že bylo velké štěstí, že mě v Plzni neoperovali, to už bych tady dneska nebyla. V Sokolově mi třikrát vytahovali hnis z jater, potřetí za strašných bolestí, a nakonec jsem se uzdravila, i když po třech týdnech jsem šla na vyndavání znovu, tentokrát pod narkózou. Jako diabetička jsem na záněty náchylná. Od 45 let mám cukrovku, nejdřív stačila dieta, pak léky a nyní si dvakrát denně píchám inzulín. Vím, že mě tehdy zachránil Bůh. Zázračně mě uzdravil.

Tvoji rodiče byli věřící?

Doma jsme věřili v Boha. Modlili jsme se o svátcích a pamatuju si, jak maminka dělala kříž na bochník chleba a na Vánoce dávala pod stůl slámu. Stromeček nám vždycky visel ze stropu. Maminka byla hodná dobrotivá ženská, každému pomáhala a celý život pracovala v drůbežárně v Lokti. Ještě v důchodu si přivydělávala jako uklízečka ve Vintířově. S tátou měli celkem deset dětí, takže se museli ohánět. Dva již zemřeli, Eduard v 7 letech, když vypadl v Rokycanech z vlaku, a Honza ve dvou letech na spalničky. Nejstarší je Božka (Jolana), po ní byl Eduard, Štefan (Jarda), já, po mě zesnulý Honza, pak Růžena, Eva, Pepa, Luboš a Helena. Já jsem se narodila v Olomouci, ale od mých pěti let jsme bydleli v Horním Slavkově. Táta pracoval v Lokti v porcelánce, tak po nějakém čase dostal v Lokti byt a přestěhovali jsme se tam. V Lokti jsem nastoupila do základní školy.

Čím ses vyučila?

Věra s dětmiPřihlásila jsem se do učení v Chebu. Tatínek mě tam ale nepustil, podle něj Cheb bylo nebezpečné město, a tak jsem zůstala s mámou v domácnosti. V 16 letech jsem musela jít do práce, jinak by mě za komunistů zavřeli za příživnictví. Šla jsem do Kozaku v Horním Slavkově, kde jsem dělala šičku rukavic. Jenže brzy jsem otěhotněla a nastoupila mateřskou. Po mateřské jsem se na dva roky stala pomocnou silou v kuchyni v loketské restauraci Bílý kůň. Pak jsem pět let pracovala ve sklárně v Novém Sedle. Bylo nás tam z naší rodiny hodně, tak jsem tam šla také. Dělala jsem v třísměnném provozu třídičku. Noční mi ale nedělaly dobře, pořád mi bylo špatně, málokdy jsme se doma všichni potkávali. Pořád jsme se s manželem doma střídali u dětí. Nakonec jsem dala výpověď a byla doma. Jenže jsme potřebovali peníze, tak jsem požádala sestru Evu, jestli by se nezeptala v porcelánce v Lokti, jestli nemají pro mě nějaké místo. Eva mi zavolala, že mě vezmou na bílou výrobu. Byla to zase těžká práce, ale jenom na ranní. Myslela jsem, že to tam nevydržím. Když po 14 dnech přišel mistr, Věrka se sestramiže potřebujou někoho do expedice, šla jsem hned. Tahle práce mě opravdu bavila. Balila jsem hrnky do kartónů. Když mě po nějaké době chtěli dát zpět na bílou výrobu, řekla jsem, že v takovém případě dám výpověď. Mistr si mě nechal v expedici a já tam vydržela dvacet let. Přerušila jsem jen 3 roky mateřskou s Honzou. Předtím jsem byla v roce 1989 vyznamenaná jako nejlepší pracovnice. Porcelánka časem začala krachovat, a tak mě s odstupným propustili. Asi půl roku jsem doma brečela, že jsem doma. Nemohla jsem si zvyknout. Nakonec se mi tam ale tak zalíbilo, že jsem se už nikdy do práce nevrátila. Martině se narodila dcera Diana a já se o ni starala jako o svoje dítě. Když se Martina po nějaké době stěhovala do Německa, tak Diana nechtěla, a proto zůstala se mnou. Dostala jsem částečný invalidní důchod a od roku 2016 jsem starobní důchodce. Šla jsem o rok a půl dříve do předčasného.

Kde bydlíš?   

Po svatbě jsme dostali od města Loket byt na náměstí, a když byly Honzovi dva roky, tak jsme se přestěhovali do bytu ve Sportovní ulici, kde bydlíme dosud. Byt jsme si s velkou slevou koupili od města, tak je náš. Byli jsme s Ernestem šťastní, že máme svůj vlastní byt, že máme střechu nad hlavou. V současné době nemám žádné půjčky, končím se splácením úvěru, který jsme si vzali na opravy v bytě.

Kdy jsi poprvé přišla do sboru?

večeře PáněPřišla jsem společně se sestrou Evou a Jolanou na pozvání synovce Vojty Pačana v roce 2014. Ke křtu jsem se rozhodla po třech letech navštěvování bohoslužeb. Těším se na něj, pozvala jsem celou rodinu.

Jaké máš přání?

Moc bych si přála, aby mi Pán Bůh dal dostatek sil, abych mohla ještě co nejdéle pomáhat druhým, abych byla užitečná pro rodinu i církev. Chtěla bych až do smrti zůstat Bohu věrná. Lidé o mě říkají, že jsem na sebe i druhé moc přísná, ale já se moc bojím, abych nesešla z cesty, po které jde se mnou Bůh. Jsem vděčná Bohu za každý den, že ráno vstanu, že jsem soběstačná… Mým ale úplně největším přáním je, aby i moje děti poznaly ve svých životech blízkého Boha, aby pochopily, že vydat se na cestu s Bohem jako přítelem, láskou je největší životní výhra.

Věruško, jsi obdivuhodná žena. Díky moc za tvůj čas i vynikající oběd! Hana Kábrtová

Věrka u mořeVěrka se synem a vnoučatyrodina3rodinapříbuzníMartinaErnest s malým Ernestem

Ernest se synem Honzoubrácha LubošVěrka

Jednání4

sbor5