Večírek pro odpadlíky

Kázání Tomáše Kábrta 1.7.2017 v Sokolově

Pak vyšel a spatřil celníka jménem Levi, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou.“ Levi nechal všeho, vstal a šel za ním. A ve svém domě mu připravil velikou hostinu. Bylo tam množství celníků a jiných, kteří s ním stolovali. Ale farizeové a jejich zákoníci reptali a řekli jeho učedníkům: „Jak to, že jíte s celníky a hříšníky?“ Ježíš jim odpověděl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky.“ Bible, Evangelium podle Lukáše 5:27-32

Celníka Léviho známe jako evangelistu Matouše. Ježíš změnil jeho jméno na Matouš (mat-Theus = dar-Boží) jakoby mu chtěl dát vědět o tom, jakou má hodnotu – proč mohl mít Levi problém se svou hodnotou? Výběrčí daní jsou ve všech dobách neoblíbení, v Galileji to platilo dvojnásob, protože byli považováni za zrádce a kolaboranty – vybírali od svého národa peníze pro okupanty Římany, zaštítěni římským násilím. V celém řetězu výběru daní si navíc každý nechával něco pro sebe – výběrčí daní byli také symbolem korupce a zlodějiny. Byli nenávidění, vyloučení ze společenství, nesměli do synagog, nesmělo se s nimi jíst a pít, i mluvit s nimi bylo neslušné, nikdo nebyl považován za vzdálenějšího Bohu. Slovo „celník“ bylo synonymem slov lupič, bandita, vrah, ničema. Židovské soudy považovaly jejich svědectví za neplatné, jejich peníze byly považovány za tak opovrženíhodné, že se nesměly směňovat, ani přijímat jako almužna chudým.

Ale nebavili se s nimi ani Římani, protože byli Židé. Nikdo celníkovi nic hezkého neřekl, jen hanlivé nadávky. Jediná osoba, která se stýkala a mluvila s výběrčím daní, byl – jiný výběrčí daní. Natož aby s ním mluvil rabín, Boží muž!

Všimněme si: Jak velice mají „slušní lidé“, zvláště lidé v církvi, jasno, s kým se nestýkat, nebavit, koho do modlitebny zvát a pouštět a koho nikoli, kdo je nežádoucí.

A teď nežádoucí celník Lévi sedí v bráně Kafarnaum a blíží se k němu jakýsi rabín s učedníky a on si tak odhaduje: dobře, to bude tak 5 drachma za průchod městem od šéfa, po 3 od žáků, rabín se mnou mluvit nesmí, tak mu to vyřídí jeho žáci….  Ale Ježíš jde přímo k němu, podívá se mu do očí a mluví s ním – jako s každým jiným, a dokonce mu říká následuj mě, staň se mým žákem – mým přítelem, součástí mé nejbližší komunity. Neslýchané.

V té době se nemohli lidé přihlásit na školu, studovat a zlepšit si tak společenské postavení. Rabíni – učitelé chodili, pozorovali mladé lidi a vybírali si žáky sami. To byl jediný způsob, jak změnit své společenské postavení, třídu. Z opovrhovaného se stát váženým. Bylo to „terno“ pro celou rodinu – Lévi také hned vše opustil a následoval Ježíše. Zamysleme se, jak se tím dramaticky a zcela mění Léviho život, a také jak se to jeví šokovaným Ježíšovým učedníkům. Jak jim ho Ježíš představuje novým jménem – to bude Matouš, „dar Boží“, Ježíš nevidí jen zloděje a kolaboranta, vidí jeho potenciál pro Boží království. Jak si v tom asi rozuměl se svými učedníky? Třeba se Šimonem Zelótem? Zelóti byli extrémisté, teroristé, nenáviděli Římany a ještě více s nimi kolaborující výběrčí daní – jak ho asi Ježíš s ním seznámil?

Všimněme si: Jako by nic si Ježíš přivádí do svého společenství lidi zcela protichůdných názorů a založení, politických i teologických. Možná i do tohoto sboru, možná i zde to někdy jiskří ve výboru, při sborových shromážděních, možná se i tady někdy naštvaně zvedá a odchází atd.

Jen si představte to napětí mezi tak rozdílnými Ježíšovými učedníky, jako partyzán Šimon a kolaborant Matouš – a jak Ježíš společně proměňuje jejich srdce a životy. Na to už nikdy v životě nezapomenou.

A je tu ještě něco – Matouš si pamatuje svoje staré přátele – ostatní výběrčí daní, ví, že pro všechny ostatní včetně církevních autorit jsou odepsaní a v opovržení jako zrádci a těžcí hříšníci. Ale pro Matouše jsou tito odpadlíci lidé – mají svá jména, svou víru, své příběhy, své přátele – má pro ně přirozené lidské porozumění a pochopení, nejedná s nimi povýšeně ani s odporem. A to je důležité. Protože nikdo z Ježíšových učedníků nemůže pro ně udělat tolik, co Matouš, nikdo jiný je nemůže přivést k Ježíšovi.

Jen Matouš mohl mít ten „šílený“ nápad – udělat večírek pro výběrčí daní, pro své přátele, a pozvat na něj Ježíše – verš 29: „A ve svém domě mu připravil velikou hostinu. Bylo tam množství celníků a jiných (takových), kteří s ním stolovali.“ Jak neobvyklý, neslýchaný, pobuřující nápad – pozvat do jedné místnosti učitele Božího slova s jeho skupinou žáků – bohoslovců, a své známé – zkorumpované a zhýralé odpadlíky – výběrčí daní. Co tomu asi říkali učedníci? Ježíši, vždyť to zničí tvou pověst (a naši taky). Taková ostuda, to už nám nikdo neodpáře!

Ale Matouš má ty lidi rád tak, a cítí k Ježšovi takovou vděčnost, že na to nemůže přestat myslet a nakonec to udělá. To tu ještě nikdy nebylo, večírek, kde se setkají tak rozdílné skupiny lidí. Výběrčí daní nikdy předtím s žádným rabínem nemluvili, protože to měli rabíni zakázané a sami to druhým zakazovali. Odpadlíci neví, jak s ním mluvit, co říkat.
Možná se ho zeptali, z čeho platí daně, a možná jim Ježíš vyprávěl tu historku o rybě a penízi (známe ji právě z Kafarnaum a z Matoušova evangelia – 17:24-27), zasmějí se, pak někdo řekne jinou zvláštní příhodu, a Matouš vidí, jak s nimi Ježíš jí a mluví a směje se a naslouchá jim a rozmlouvá s nimi stále hlouběji. Jak se mu svěřují, že je lidé nenávidí, že se od nich odtahují, jaké mají sny a trápení, jak je Ježíš ujišťuje o Boží nepodmíněné lásce k nim.

A Lévi – Matouš prožívá poprvé v životě nepoznanou radost a štěstí, dosud jeho život naplňovalo jen vydělávání peněz jakýmkoli, i tím nejodpornějším a nejnižším způsobem, a najednou cítí, že život je víc, cítí, že přivádět lidi k Ježíši jej naplňuje tou zvláštní radostí, a že to je přesně to, co i jeho známí potřebují a hledají.

Znáte i vy někoho, kdo potřebuje Ježíše? Nebo spíše znáte snad někoho, kdo Ježíše nepotřebuje? Je tak snadné v našem blahobytu uvěřit, že lidé kolem nás mají vlastně všeho dost a vystačí si sami a nic od nás nepotřebují, že ani Ježíš je nezajímá. Je tak snadné zapomenout, že všichni jsme hříšníci, že všichni jsme odsouzeni k smrti, že každý zoufale potřebuje Ježíše, jeho pokoj do srdce, spásu. Je někdo ve vašem okolí, koho si teď vybavíte, koho byste chtěli pozvat na večírek s Ježíšem? Sem, nebo na modlitební setkání, nebo k sobě domů? Spolupracovníky, sousedy, spolužáky, přátele z mládí? Je někdo, koho máte tak na srdci jako měl Matouš ty své odpadlíky celníky, že to pro ně podnikl?

A když se něco rozhodnete udělat, co tomu řeknou vaši spoluvěřící? Co asi řekli Matoušovi? Co uděláte, abyste překonali jejich předsudky a odpor? Abyste je získali pro svůj večírek? Necháte se odradit, nebo se jako Matouš obrátíte a spolehnete na Ježíše?
Komu vlastně připravil Matouš ve svém domě velkou hostinu? To, co uděláte pro ty, na kterých vám záleží, může být naprosto neobvyklé i skandální, může to narušovat všechny zavedené bariéry mezi lidmi, Ježíš si v právě takových akcích přímo libuje.

Co ti brání, abys něco podnikl pro lidi kolem sebe? Nejsou to tvoje vlastní předsudky, duchovní nadřazenost, stereotypy? Nebo naopak pocit vlastní neschopnosti, ostych?
Podle v. 30 Ježíš přišel právě pro takové hříšné a nedokonalé, právě pro záchranu takových lidí tě chce použít. Nemůžeme v našem životě nabídnout lidem ve svém okolí nic lepšího, než je Ježíš.

To je to, co ve svém životě objevil Lévi Matouš. Setkání s Ježíšem ho vedlo k tomu, že k němu pozval všechny své přátele a známé. To je to, proč Bůh zřídil tento sbor v tomto městě. To je to, proč sem Bůh přivedl i tebe.

Amen.