Michaela Kroková: Mým jediným přáním je pocit Boží přítomnosti

OLYMPUS DIGITAL CAMERAMíša s holkama2Před více jak čtyřmi lety se z Chebu do Sokolova přistěhovala Michaela Kroková a začala pravidelně navštěvovat bohoslužby církve adventistů. Chodí tam na návštěvu k Pánu Bohu, jak sama říká. Přestože Pán Bůh je v jejím životě tím nejdůležitějším, přeje si ho stále poznávat a ve svém životě s ním počítá, dodnes nenašla odvahu rozhodnout se ke křtu a vstoupit do této církve. Míša ale i tak patří k nedílné součásti sborového společenství. Její první knihou, kterou přečetla, je Bible. Ráda si čte duchovní literaturu a zúčastňuje se akcí společnosti Pohlazení. Má dvě nepřehlédnutelné dcerky, sedmiletou černovlásku Annemarii, a čtyřletou blondýnku Nikolu. Bydlí v Sokolově na Michalu a pracuje v nedaleké „košíkárně“, kterou provozuje občanské sdružení ZDRAPOSO. Sdružení zaměstnává zdravotně postižené občany. Míša totiž v dětství, kdy žila v dětském domově, prodělala těžkou skoliózu.

Míšo, jak se cítíš po zdravotní stránce?
Mám částečný invalidní důchod, ale cítím se dobře. Jezdím jednou za 4 roky na kontrolu do nemocnice v Brně, kde se mnou kdysi udělali zázrak. Řekla bych to tak, a snad to nebude znít namyšleně, že z ošklivého hrbatého káčátka se stala labuť.

Co se ti stalo?
malá MíšaNejspíš jsem se již narodila s vývojovou vadou kostí, ale myslím, že k tomu, že jsem doslova vypadala jako Quasimodo, přispělo i to, že moje matka vypadla z okna, když byla v 6. měsíci těhotenství. To jsem se pak hned narodila. A z okna jsem vypadla i já, když mi byly dva roky. Byla jsem tak shrbená, že mi nemohly normálně fungovat plíce. Nosila jsem přístroj, přes který jsem dýchala. V osmi letech jsem absolvovala náročnou operaci, kdy mi lékaři odstranili hrb, narovnali mi páteř pomocí tyče, kterou v sobě nosím. Také mi přidali dva obratle a uměle zastavili růst, proto jsem tak malá. Moji rodiče byli velcí, máma má kolem 180 cm. Rok jsem byla v nemocnici a pak devět měsíců nosila sádrový krunýř, který začínal pod bradou a končil až v pase. Po sádrovém krunýři jsem nosila ještě takovou zpevněnou konstrukci (na snímku). Naučila jsem se pomáhat si nohama. V děcáku jsem měla přezdívku „robocop“.

Jak ses dostala do dětského domova?
Eduard krokaRůženaPolicajti si pro mě a mé sourozence přijeli na pískoviště, kde jsme byli v zimě a v noci. Byla jsem skoro zmrzlá. Byly mi tři roky, bráchovi Edovi (na snímku vlevo) čtyři a sestře Růženě (první zprava na snímku vpravo) šest let. Nejmladší brácha Milan šel do kojeneckého ústavu. S Edou si dnes občas vyměníme pár slov na facebooku, žije v New Yorku a distancoval se od rodiny. Růžena má kupu dětí a žije v Litvínově s mámou Věrou a o Milanovi nevím nic. Táta Eduard již zemřel. Přestože se s mámou nikdy nerozvedli, nežili spolu. Máma se zamilovala do Káji a nestarala se o nás. Nikdy za námi do děcáku nechodila. Jednou, když mi bylo asi 12 let, mě poslali o prázdninách na 14 dní domů. Nemohla jsem tam vydržet, chtěla jsem zpátky. Od té doby jsem mámu neviděla. Jen vím, že když zjistila, že jsem nemocná a mám různé výhody jako například nárok na auto, tak se mi ozvala.

Odkud pocházíš?
Narodila jsem se v Mostu a až do sedmnácti let jsem žila v dětském domově Hora svaté Kateřiny u Litvínova. V sedmnácti mě ředitelka chtěla dát do výchovného ústavu v Kostomlatech, protože se mnou byly problémy. Hodně jsem pila a kouřila marihuanu. Do Kostomlat jsem ale OLYMPUS DIGITAL CAMERAnechtěla, a tak jsem utekla společně s bráchou do nedalekého Meziboří. Bydleli jsme půl roku u kamaráda Johnyho v bytě a živili se tím, že jsme vyráběli z drátů a korálků náhrdelníky, které jsme prodávali. A kamarád také chodil do práce. Po půl roce nás chytli a mě poslali do diagnostického ústavu v Hodkovičkách. OLYMPUS DIGITAL CAMERATam rozhodli, že na poslední půl rok půjdu do „výchovňáku“ v Jindřichově Hradci. Dnes vidím, jak to všechno již tehdy vedl Pán Bůh. V Jindřichově Hradci se mi líbilo mnohem víc než v děcáku. Vychovatelé zde měli úplně jiný přístup k dětem, než jsem znala. Snažili se nám porozumět, respektovali nás. Chápali, když nějaká holka v nervech jednala jako šílená. Hned si šli s námi povídat, promluvit a chtěli pomoci. V děcáku hned nasadili léky na uklidnění, nikdo se více nezajímal. To tady vůbec neexistovalo, hledala se příčina problému. Ani kouření nám nezakazovali. V osmnácti jsem se chtěla vrátit do Meziboří, ale dostala jsem od vedení ústavu jiné dvě nabídky. Buď tam zůstanu ještě rok, abych se doučila švadlenou, nebo půjdu do Domu na půli cesty v Kynšperku nad Ohří . Rozhodla jsem se pro Kynšperk a odešla tam i s další holkou Janou Papouškovou.

A vyučila ses?
OLYMPUS DIGITAL CAMERAKYmipa07Ano. V Kynšperku jsem nastoupila na tříletý učební obor dámská krejčová a dokončila jsem ho už s první dcerkou Aninkou. V děcáku jsem se začala učit automechaničkou, ale to bylo před tím útěkem. V Hradci jsem začala švadlenu, ale vyučila jsem se skutečně až v domě na půli cesty.

Brala jsi někdy drogy?
Těch jsem se vždycky bála. Od šesté třídy jsem pila, nejradši vodku s džusem. Na pití jsme se skládali z kapesného, které jsme dostávali. Později jsme přidali kouření „trávy“, ale dál jsem nešla a dnes jsem ráda. Vím, jak je těžké se zbavit závislostí, které přináší úlevu od všedních starostí. Dodnes bojuji s kouřením. Zapálit si cigaretu mi přináší takovou pohodu, relax, těžko se toho zbavuji, i když v době těhotenství jsem nikdy nekouřila.

Míšo, co láska ve tvém životě?
Martin s holkamaMojí životní láskou byl ze stejného dětského domova Jiří Kraus. Chodili jsme spolu od první třídy až do mých 17 let. Dodnes jsem nesvá, když ho vidím, přitom vím, že od něj nemohu nic čekat. Byl za mnou i v Kynšperku a mám s ním mladší dceru Nikolu, o kterou se nezajímá. Za otce Nikolky považuju otce mé starší dcery Annemarie, Martina Letmajera (na snímku s dívkami vpravo). Má ji opravdu rád, a to přesto, že jeho rodina se nikdy nesmířila s tím, že jsem ji měla s jiným. Martina jsem poznala v době, kdy jsem bydlela v domě na půli cesty. Pochází z Karlových Varů. Zamilovala jsem se do něj a plánovala s ním společnou budoucnost. Moc mě ale zklamal. Po narození naší dcery jsem dostala pro nás všechny pěkný sociální byt v Chebu, kde jsem stejně bydlela sama s Aninkou. Martin nechtěl měnit zaměstnání, a tak jen občas přijel na víkend. Nikdy nebyl tím, na koho se mohu spolehnout, kdo je schopen se o rodinu postarat. Když si pro nás nepřijel do porodnice a chtěl, abych OLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAjela domů vlakem, tak se ve mně něco zlomilo. Nepřispělo k tomu ani to, že mi pak často telefonoval od sousedky, kde se jí staral o její děti. Ubližovalo mi to a já si to nechávala líbit. Chtěla jsem náš vztah zachovat. Byla jsem ale hodně opuštěná, a tak jsem byla šťastná, když se objevila moje první láska Jirka. Otěhotněla jsem s ním, ale Jirka se na mě vykašlal. Není schopen žádného trvalého vztahu. Nikolka není jeho jediné dítě. Byla jsem proto ráda, že se Martin naučil mít Nikolku rád. Myslela jsem si, že mi odpustil, tak jako já jemu, a tak jsem se snažila zase k němu najít cestu. S Martinem to ale takhle nebylo. Když měl příležitost, tak mi nevěru vrátil. Navíc na manželských setkáních, kam jsme jeli spolu na dovolenou upevňovat náš vztah. Od té doby se vše jen zhoršovalo a dnes vím, že s Martinem žít nemůžu. Jsem mu vděčná za to, že se o holky zajímá, občas za nimi přijede, mají ho rády. A to je tak všechno. Dnes už s ním nemůžu ani mluvit. Věřím, že mi Pán Bůh rozumí.

Kde se ve tvém životě vzal Pán Bůh?
s VilmouJá nevím. Věřím v něj od malička. Když jsem byla nemocná a ležela rok v nemocnici, kam za mnou nikdo nechodil, byl mým tichým a úžasným společníkem a důvěrníkem. Neumím se moc svěřovat lidem s problémy, od toho jsem měla jen pár přátel, vlastně si pamatuju jen na Hanku Valešovou z děcáku. Dnes je to kamarádka Vilma z Kynšperka (na fotce vpravo druhá zprava) a ty. Tím, s kým jsem probírala svoje starosti, byl a je vždycky především Pán Bůh. Přestože jsem společenská, mám spoustu známých, přátel, nikdy s nimi neřeším nějaké svoje osobní záležitosti. Neumím to.

Je ale neobvyklé věřit v Pána Boha, když ti o něm nikdo neřekl.
Kdysi přišli do děcáku skuteční Indiáni a přinesli takové oranžovo-modré knihy, kde se psalo o Bohu. Víc si nepamatuji, byla jsem malá, ale možná, že právě tam jsem se o něm dozvěděla. Opravdu nevím.

Kdy ses rozhodla chodit na bohoslužby?
Nikolatěhotná MíšaKdyž jsem byla těhotná s Nikolkou (na fotce vlevo), trápila jsem se a přemýšlela o potratu. Dokonce jsem ho zaplatila a nastoupila do nemocnice. V rozhodující chvíli jsem ale odešla domů. Po narození Nikolky jsem ji nedokázala přijmout celé tři měsíce. A pak se něco stalo. Nikolka brečela a mně to bylo jedno, něco jsem vařila. Po nějaké době jejího usedavého pláče jsem se na ni podívala. Její pohled, ubrečené oči ve mně vyvolaly lítost. V této chvíli jsem prožila nejsilněji Boží lásku. Já jsem začala milovat svoji nechtěnou dceru, když jsem pochopila a prožila, jak moc mě miluje Pán Bůh. Neumím ani popsat ten nádherný prožitek lásky, přijetí. Dodnes na tuto chvíli vzpomínám a přála bych si v ní zůstat až do smrti. Nic krásnějšího jsem nikdy nepoznala. Dnes jsem za Nikolku moc šťastná. Mým největším a jediným přáním je žít stále v Boží přítomnosti, cítit ho, vidět, moci ho nahmatat. Nyní jsem spíše ve fázi znovuhledání. Vím, že ten, kdo jednou skutečně pozná Pána Boha, už nikdy od něj neodejde. Přesto tu jistotu Boží přítomnosti, ten pocit Boží lásky neprožívám stále, a proto ho znovu hledám, volám. Nevím, kde je.

Pomáhá ti k tomu sborové společenství?
ve sboruMíšaPopravdě ani moc ne. Do sboru chodím, protože to vnímám tak, že navštěvuji Pána Boha. Mám ve sboru pár přátel, na letní biblické škole jsem se více poznala s vedoucí sboru Alenkou Novákovou a máme spolu moc hezký vztah. Mrzí mě, že někteří nemluví o druhých hezky. Nejhorší je, když to chodí říkat mně. Není to nic, co by mi pomáhalo v mém znovuhledání. Zároveň si uvědomuju, že církevní společenství lidí je to nejlepší, co mě mohlo potkat. I když ani tam nejsou lidé lepší, je vidět ta snaha většiny členů o dobrý život. Jsem ráda, že právě do takového prostředí chodí moje děti. Aninka byla dokonce letos poprvé na křesťanském táboře. Chtěla bych, aby z dcer vyrostly slušné holky, které budou mít Pána Boha na prvním místě.

Kam chodí holky do školy?
DSCN0540Obě dvě chodí na soukromou školu v Mánesovce. Máme ji hned u domu. Školné mi platí nadace Petra Kellnera. Ve škole je i mateřská školka, kam chodí Nikolka. Aninka chodí již do druhé třídy.

Vycházíš s penězi?

Žijeme velmi skromně. Já pletu na poloviční úvazek košíky v chráněných dílnách, kde si moc peněz nevydělám. Jirka na Nikolku neplatí, Martin někdy udělá nějaký malý nákup. To spíše dříve. Dostávám peníze ze sociálky a je to akorát tak na to, abychom přežívaly. Ale nestěžuju si. Umím mít nouzi a spoléhám na Pána Boha, že o nás ví. Potřebovala bych ještě nějakou práci, ale je těžké něco najít. V košíkárně (Míši výrobek na fotce) se mi moc líbí, máme zde i dobrý kolektiv.

Zůstali ti nějací přátelé z minulosti?

Ani ne. Některé kamarádky se hodně změnily a často nechtějí slyšet o tom, že vyrostly v dětském domově. Snaží se na minulost zapomenout. Chápu je, ale jsem v tom jiná. Připadá mi zajímavé, že děcákovské děti se všude poznají. Máme svou mluvu a nemusíme si mnoho věcí vysvětlovat. Je to podobné jako u sourozenců. Když přišel do sokolovského sboru kazatel Luboš Čapek, stačilo, aby promluvil, a hned jsem věděla, že prošel dětským domovem. V práci jsem také našla kamaráda Standu, který vyrostl v děcáku v Horním Slavkově. Tíhneme k sobě, ať se snažíme jakkoli s tím bojovat.

Považuješ nějakou biblickou postavu za svůj vzor?
Mám moc ráda Jóba. Prožil těžký život, kdy Pánu Bohu nerozuměl, ale ve všech trápeních a bolestech obstál. Od Pána Boha nikdy neodešel.

Děkuju ti za čas a především tvoji upřímnost. Hana Kábrtová

škola7škola9

OLYMPUS DIGITAL CAMERA02MíšaArt3AninkaOLYMPUS DIGITAL CAMERAvýučákOLYMPUS DIGITAL CAMERAMíša s dětmiOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERAobálkaOLYMPUS DIGITAL CAMERAP1000227P1000252výuční listMíša s holkamaškola3škola5škola6škola8