Tak si, děti, představte, co se u nás doma přihodilo.

Jak už víte, bydlíme společně s babičkou a dědou na veliké farmě. Máme spoustu zvířátek, a to nejen přímo doma v kleci a v akvárku, ale taky máme psa, dvě kočky, slepice, kachny, husy, ovečky a kozy.  

Jednoho pěkného dne babička plela záhon. Po nějaké době si všimla, že se z naší louky, kde se ovečky a kozy pasou, ozývá nějaké zvláštní mečení. Zvířátka sice vydávají zvuky celý den, ale tohle mečení znělo babičce nějak jinak, smutně a žalostně.

Protože jsem zrovna byla poblíž, řekla mi babička: „Ivanko, běž se podívat dozadu na ovce, mně se zdá, že se něco stalo.“ Neváhala jsem a šla se podívat na louku, kde se páslo naše stádo. Máme tam takovou dřevěnou boudu, do které se občas chodí zvířátka schovat před deštěm nebo před sluníčkem. Když jsem vešla do té boudy, našla jsem snad celé stádo oveček a koz, jak se k sobě v té boudě mačkají a mečí a bečí jedna přes druhou. Promluvila jsem na ně: „Ahoj, co se to tady děje?“ A protože jsou to plachá zvířátka, lekla se mě a všechna utekla ven. V tom okamžiku jsem ale zaslechla slabounké dunivé zamečení jakoby pod zemí.

Hned mi to došlo! Otvor železné trubky, která dříve sloužila jako studna, byl v boudě odkrytý a hluboko dole v té staré studni bylo zapadlé malé kůzlátko. Do té úzké trubky se sotva vešlo, bylo tam zaklesnuté a jen růžky se opíralo o její stěnu, aby se celé nepotopilo, protože celým tělem už bylo v té studené vodě ponořené.

Kdo ví, jak dlouho už se tam takhle trápilo… Uvědomila jsem si, že všechny ty ovce a kozy v boudě nás volaly o pomoc.

Běžela jsem rychle pro dědu. Vzali jsme tyče, provazy a utíkali zpět k té hluboké díře. Jenže trubka byla úzká a otvor široký asi jako fotbalový míč. Malé kůzlátko bylo hluboko asi dva a půl metru. Tyče ani provazu se chytit neumělo a navíc se svou hlavičkou a růžky tak křečovitě opíralo o stěnu studny, že mu ani nešlo hodit na krk smyčku. Já a děda jsme byli zoufalí. Viděli jsme, že kůzlátko už je hodně vysílené, nezmohlo se už ani na mečení. Bylo nám ho moc líto, cítili jsme se strašně bezmocní. Vtom jsem se rozhodla zkusit to znovu. Hodila jsem na kůzlátko novou, velikou smyčku z provazu. Pomocí dlouhé tyče jsem se snažila mu ji omotat kolem krku. Děda držel provaz za druhý konec, aby nám nespadl celý do studny. Vzpomněla jsem si na Pána Boha a nahlas ho prosila, aby mi s tím pomohl. Obě ruce jsem měla natažené v díře a v jedné držela provaz a v druhé dlouhý klacek. Měla jsem velký strach. Věděla jsem, že musím dostat hlavičku kůzlete násilím od stěny, aby se smyčka dostala za jeho krk. Jenže…, co když tím kůzlátko ztratí svůj poslední záchytný bod a spadne ještě hlouběji pod vodu? Jistojistě se utopí! Uvažovala jsem ale i tom, že když se mi to přeci jen podaří, neunese třeba hlavička tíhu celého těla, a než ho vytáhneme ven, udusí se. Bylo mi opravdu těžko, ale neměla jsem na výběr. Bez naší snahy by totiž kůzlátko stejně v té ledové vodě za chvilku zemřelo. Tyč jsem tedy oběma rukama pevně chytla, její konec vsunula mezi růžky kůzlete a zasunula ji co nejníž. Potom jsem tu malou hlavu rychle posunula do středu trubky. Skoro nic jsem v té tmě neviděla, ale pořád jsem přitom nahlas mluvila k Bohu, aby mi pomohl s provazem. Děda se nahoře taky modlil. Nevěděla jsem, jestli se to podařilo, ale rychle jsem vzala provaz a zatáhla za něj. Ucítila jsem najednou tlak, zavolala jsem na dědu: „Máme ho, tahej!“ Oba dva jsme pak plynule vytahovali ven kůzlátko. Děda ho hned chytil za hlavičku, jakmile už bylo na dosah. Měl velkou radost a volal: „To je neuvěřitelné, podařilo se ti provaz omotat šikovně i za jeden růžek, takže krk zůstal skoro volný.“ Byla jsem taky moc šťastná, že je kůzle venku, ale neradovali jsme se dlouho. Byla to malá kozička a byla už skoro zmrzlá a ztuhlá. Dýchala jen slabounce, oči měla přivřené, a vypadalo to, že stejně zemře. Zabalila jsem jí do svého svetru a odnesla na sluníčko. Děda zrovna sušil seno, položila jsem tedy malou kozičku na hromádku suchého a horkého sena, otírala jsem jí srst tím senem, masírovala nohy, hladila ji a mluvila na ni. Kozička se začala silně třást a cukat sebou. O to víc jsem se snažila ji osušit ze všech stran. Obracela jsem ji, aby ji sluníčko mohlo hřát po celém těle, a pořád jsem jí čechrala srst, aby rychleji schla.

Najednou ale začala kozička zvedat hlavičku, a co víc, dokonce i kopat nožkama. Pochopila jsem, že se snaží vstát, a tak jsem jí pomáhala. Jenže to nešlo, zadní nohy byly ještě příliš slabé a kozička se pořád ještě hodně třásla. I tak ale dělala minutu co minutu velké pokroky. A za hlasitého zamečení se jí konečně vstát podařilo! Byla sice hodně slabá, motala se, párkrát spadla, ale zvládla to! Odnesla jsem ji tedy zpátky na louku k mámě, kde se okamžitě pustila do zelené travičky. Děda pro jistotu otvor zakryl tentokrát hodně pevně, aby se už nic podobného neopakovalo.

Děti, tenhle příběh skončil šťastně, všem se nám moc ulevilo a celý den byl díky úspěšné záchraně malé kozy moc pěkný. Vždycky ale nemusí mít příběh šťastný konec, buďme prosím vždy všímaví a pozorní, abychom nepropásli možnost někomu pomoci. Kdyby naše babička nerozpoznala zvířecí volání o pomoc, dopadla by příhoda moc zle.  

Nezapomněla jsem ale ani na Pána Boha, který slyšel i moje volání a pomohl mi, když jsem se bála. I vy se prosím na něj obracejte a důvěřujte mu, protože Pán Bůh slyší každého, kdo ho volá, i když jsou zázraky vzácné.